17× nejzajímavější a nejlepší filmy roku 2013 pro náročné

Kapitoly článku:

• Pieta, Diaz: Neuklízej tu krev, Hitchcock
• Láska, Sněhurka: Jiný příběh, 30 minut po půlnoci
• Terapie láskou, Post Tenebras Lux, Side Effects
• Mizející vlny, Na dřeň, Já a ty
• Děti půlnoci, Velký Gatsby, Byzantium, Nymfomanka, To the Wonder

---

V minulém výběru jsme vás seznámili s přehledem nejočekávanějších komerčních taháků roku 2013. Ne všichni diváci ale chodí do kina na pokračování komiksových sérií nebo akční, sci-fi či fantasy blockbustery.

Nejočekávanější a největší filmové hity roku 2013

Vyhledávají tituly mnohem méně bombastické, které se nesnaží až tolik zalíbit dospívajícímu nebo teenagerskému publiku, jehož mentalitě se někdy až zbytečně podbízejí. Jde o filmy, které nesázejí na oslnivou trikovou a výpravnou stránku a o nichž se dá bavit i v jiných kategoriích než těch čistě technických.

Jde o filmy, které se nemohou chlubit masivními reklamními kampaněmi, ale jež nám umožní často prožít v kině zážitek, který opisujeme slovy hypnotický, spirituální, provokativní, bizarní či výjimečný.

Tyto filmy jsme si zvykli nazývat termíny umělecké, artové, pro náročnějšího diváka, festivalové, autorské, nemainstreamové, pro cinefily či filmové fajnšmekry i jinak, což jim pro někoho může dávat punc výlučné exkluzivity, která jim brání se k nim přiblížit.

Což je ale škoda, protože jde o snímky, prostřednictvím nichž nám režiséři připomínají, že kino není jen místem, kde se bavíme a chroustáme popcorn, ale i takovým, jež vyžaduje naši aktivní anticipaci na tom, o čem a jakým způsobem tvůrci vypovídají. Že je platformou k diskusi o narativní struktuře díla nebo jeho významové stránce.

Festivalové i oscarové tituly

Do výběru filmů, o nichž jsem přesvědčen, že byste je neměli minout, jsem zařadil festivalové tituly (Pieta Kim Ki-duka, Post Tenebras Lux Carlose Reygadase), z nichž Láska Michaela Hanekeho představuje potěšitelný unikát, který se letos probojoval při oscarových nominacích nejen do kategorie nejlepší zahraniční film, ale i nejlepší film a režie roku.

Když už je zmínka o oscarových nominacích, jsou zde vedle Lásky i dva filmy (Terapie láskou, 30 minut po půlnoci), jež se rovněž dostaly mezi devítku nejlepších filmů roku. V příštím roce se mezi nimi bude chtít určitě objevit Velký Gatsby Baze Luhrmanna, který sebevědomě a opulentně dává najevo, že nezapomněl, proč si diváci tak oblíbili styl jeho Moulin Rouge.

Pokud bych měl vyzvednout ty, na něž se letos nejvíc těším já a jež jsem zatím neměl možnost vidět, zmínil bych Malickovu další metafyzickou meditaci a vizuální báseň To the Wonder, Trierovu dvoudílnou Nymfomanku s mou oblíbenou herečkou a zpěvačkou Charlotte Gainsbourg a právě Luhrmannovu adaptaci románu Francise Scotta Fitzgeralda. A na který z vybraných filmů jste nejvíc zvědaví právě vy?

Pieta
(r. Kim Ki-duk, Jižní Korea 2012)

Jihokorejský režisér Kim Ki-duk byl miláčkem festivalového publika. Po Jaro, léto, podzim, zima... a jaro a 3-iron jako vyvrcholení jeho autorského konceptu jímavé brutální lyriky (když použiju název desky Psích vojáků) na filmovém plátně se ale začalo čím díl častěji ozývat, že jeho poetika už se rozmělňuje.

Samaritánka, Luk a Čas ještě obstály, Dech, Sen a Amen už byly přijaty dost rozpačitě. Po dokumentárním autobiografickém portrétu Arirang, v němž se rozhodl vypořádat s psychickou a autorskou krizí, jež ho postihla, na festivalu v Benátkách představil svou novinku, která si odsud odnesla hlavní cenu, vítězného Zlatého lva. Korejský solitér tak navázal na úspěch romance 3-iron, jež si odsud před osmi lety odvezla Zvláštní cenu za režii.

V Benátkách tedy režisérovi rozumějí, ale jak je tomu se zbytkem světa? Pieta je přijímaná velmi dobře a mluví se o ní jako o návratu starého dobrého Kima. Režisér neopouští svůj styl a opět mixuje lyrické scény s drastickými výjevy násilí, aby představil svou moralitu o drsných důsledcích kapitalismu.

Zavádí nás do prostředí chudých korejských dělníků, pracujících v plechových boudách uprostřed velkoměsta. Jejich tíživé sociální situace zneužívá mladý lichvář v podání Lee Jung-jina. Ten je nutí podepisovat pojištění, díky němuž jim bude vyplacena určitá suma peněz, pokud se vážně zraní. S čímž jim ochotně pomáhá.

Jednoho dne do života tohoto bezcitného a brutálního mladíka vstoupí žena (Jo Min-soo), která o sobě tvrdí, že je jeho matka. Muž, který není zvyklý na přívětivé chování, ji zprvu odmítá, ale žena dělá vše pro to, aby prolomila jeho počáteční nedůvěru a přesvědčila ho o své lítosti a znovunalezených citech. Touha po mateřské lásce nakonec zvítězí a mladík se na neznámou ženu zcela upne.

Režisér sleduje jejich zvrácený vztah prostřednictvím příběhu, v němž nechává promluvit všechny trademarky své tvorby (estetizované násilí, poetika sociální periferie). Již z názvu je patrné, že se přidává křesťanská symbolika a téma vykoupení skrz obrovskou bolest. Nikoliv ale jako určující leitmotiv. Tím se stává kritika systému půjček a kapitalismu obecně, kterou režisér dovádí do extrémního sociálního podobenství.

Diaz: Neuklízej tu krev
(r. Daniele Vicari, Itálie / Francie / Rumunsko 2012)

Summit G8 v Janově se blíží ke konci a v tamní škole Armando Diaze, která byla ustanovena jako společenské fórum pro novináře nebo studenty, probíhá čilý diskusní ruch. Tak jako v předchozích letech a v jiných zemích i v Itálii narazily protesty proti globalizaci na policejní těžkooděnce.

Žádný ze zásahů proti demonstrujícím se ale mírou brutality nemohl vyrovnat tomu, co zažili dočasní obyvatelé školy ve chvíli, kdy tam dorazilo krátce po půlnoci speciální policejní komando, jež surově napadlo ty, co zde nocovali.

 

Po dvou hodinách intenzivního mlácení skončila většina z nich v nemocnici nebo byla vzata do vazby, kde fyzické a psychické mučení a další projevy policejní zvůle pokračovaly do ranních hodin na služebnách. Aby policie své chování nějak ospravedlnila, nechala do školy umístit několik nastrčených výbušnin.

Při summitu v Janově jeden člověk zemřel a v Itálii od té doby probíhá boj o spravedlnost a o potrestání vysokých policejních úředníků, kteří se na zásahu ve škole podíleli.

Film Daniela Vicariho zaujal už na Berlinale a na festivalu v Karlových Varech, kde jsem měl možnost ho vidět, patřil k mým nejsilnějším zážitkům. Režisér vytvořil intenzivní, syrové, mrazivé a hlavně realistické dílo, připomínající zmíněný globalizační masakr z půlnoci 20. na 21. července roku 2001, na který svět posléze možná trochu zapomněl pod dojmem útoků z 11. září.

Kamera z různých úhlů pohledu rekonstruuje události jednoho dne a my tak máme možnost nahlédnout, jak mezi demonstranty z řad studentů, nezávislých novinářů, aktivistů a ideologů protiglobalizačního hnutí, tak mezi policisty či politiky, kteří tvrdou represi na ně spustili.

Film s greengrassovskou bezprostředností zachycuje dopad policejních obušků na zkrvavená těla protestujících na chodbách a ve třídách školy i sadistické ponižování na policejních služebnách. A vám v těle vaří krev a odpor vůči uniformovaným složkám represivního státu, který může takto snadno překračovat své pravomoci.

A říkáte si, zda by se něco podobného mohlo stát i u nás. Vzhledem k právní bezmoci, již zažívá společnost po svévolné prezidentské amnestii Václava Klause a při vzpomínce na razantní paroubkovský zásah proti účastníkům CzechTeku na Tachovsku v roce 2005, si sami odpovězte na otázku, jaký politický establishment vládne u nás a čeho všeho je schopen.

Hitchcock
(r. Sacha Gervasi, USA 2012)

Toužili jste někdy vidět mistra napětí při práci? Biografické drama poodhaluje obtížnost vzniku filmu, který se nesmazatelně zapsal do filmové historie.

Hitchcock debutujícího režiséra Sachy Gervasiho není celistvým životopisem, ale věnuje se pouze ohraničenému výseku z jeho života, kdy se Psycho natáčelo. Ze všeho nejvíc připomíná oživlou encyklopedii zajímavostí, vztahujících se k filmu Psycho, již najdeme na Wikipedii.

Scenárista John J. McLaughlin, vycházející z knihy Stephena Rebelloa, se snaží popsat vznik a natáčení filmu i promyšlenou reklamní kampaň, která ho vyprovázela do kin. Naznačuje režisérův konflikt se studiovým systémem i cenzurními zásahy.

Možná, že více než samotný vznik Psycha ho zajímá pohled do soukromí, chcete-li do ložnice slavného tvůrce, o němž bylo známo, že trpí až voyeuristickou náklonností ke svým blonďatým herečkám. Jeho manželce Almě Reville (Helen Mirren) se dvoří scenárista Whitfield Cook (Danny Huston) a Hitch v důsledku toho trpí a žárlí. Režisér se snaží ukázat, že za úspěchem výjimečného muže stojí neméně výjimečná žena, která se smířila s životem ve stínu svého oslavovaného muže.

Anthony Hopkins hraje Hitchcocka podobným způsobem jako Meryl Streep Železnou lady, baroku Thatcherovou. Skrze masku, zvýrazňující jeho korpulentnost a odpozorovanou mimiku, chůzi a mluvu.

Ženský trojlístek Janet Leigh (Scarlett Johansson), Vera Miles (Jessica Biel) a Alma pak přináší pohled na to, co obnášela práce i soužití (v případě Almy) s Hitchem.

Film obsahuje množství odkazů pro zasvěcené, které jsou ale až příliš snadno identifikovatelné. Pro ty, kteří se o Mistrovi chtějí dozvědět něco opravdu zajímavého, doporučuji radši knihu jeho rozhovorů s Francoisem Truffautem.