10× provokativní evropské a festivalové hity v roce 2017 [video]

Pokračování 2 / 10

Spojené státy lásky

r. Tomasz Wasilewski, Polsko, 2016

Stříbrného medvěda za nejlepší scénář si z loňského Berlinale odvezl šestatřicetiletý polský scenárista a režisér Tomasz Wasilewski (V ložnici, Plovoucí věžáky). Ve svém třetím režijním počinu Spojené státy lásky vytváří paralelu mezi deziluzí z lásky a stavu porevoluční společnosti v Polsku. Vrací se na počátek devadesátých let, konkrétně do zimních měsíců post-revolučního roku 1990, který s sebou přinesl zásadní společenské proměny.

Pragmatická ředitelka Iza (Magdalena Cielecka) věří, že po smrti manželky už jejímu milenci, místnímu lékaři, nebude nic bránit v tom, aby jejich vztah zlegalizoval. Agata (Julia Kijowska), matka, manželka a majitelka videopůjčovny, se zamiluje do kněze, který její cit neopětuje. Nešťastná z nemožnosti realizovat svou touhu začne proto ubližovat svým nejbližším. Dospívající dceři a především manželovi Jacekovi (Lukasz Simlat).

Renata (Dorota Kolak) je učitelka ruštiny v důchodovém věku, na jejíž místo přichází nová angličtinářka. Ona se tak musí vyrovnat s tím, že místo rušného školního prostředí bude najednou doma sama. Svou pozornost proto zaměří na kolegyni ze školy a svou sousedku Marzenu (Marta Nieradkiewicz).

Ta ve stárnoucí osamělé ženě probouzí cit, který nezažila ve vztahu k mužům. Marzena, mladší sestra Izy a bývalá královna krásy, ji fascinuje svým mládím, krásou, energií, přitažlivostí. A i svou osamělostí, kterou s ní sdílí.

Máme zde čtyři ženy, propojené rodinnými, sousedskými nebo pracovními vztahy, které touží po lásce a naplnění svých životů. To se jim ale nedaří a ony tak lavírují mezi pocity smutku, naděje, nenávisti, radosti i deprese.

Precizní, šedomodře laděné obrazy předního evropského kameramana Olega Mutua (Zlatou palmou oceněný snímek Cristiana Mungiua 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) pak mrazivě podtrhují pocit osamělosti jednotlivých postav.

Pokračování 3 / 10

Smrt v Sarajevu

r. Danis Tanović, Bosna a Hercegovina / Francie, 2016

Bosenský režisér Danis Tanović (1969) se proslavil už svým debutem Země nikoho (2001). Mistrovské podobenství válkou rozervaného regionu získalo Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film. Stříbrným medvědem neboli Velkou cenou poroty byl loni na Barlinale oceněn i jeho poslední film Smrt v Sarajevu.

Tanović v něm na půdorysu jedné budovy, luxusního hotelu, kloubí filozoficko-historickou disputaci o konfliktech evropského kontinentu, civilní lidskou (tragi)komedii, politický thriller, provokativní drama i inovativní divadelní inscenaci jedné neúspěšné zaměstnanecké stávky.

Na střeše, v jeho jednotlivých patrech i uzavřených pokojích slavného lévyovského Hotelu Evropa v Sarajevu představuje režisér všední i nevšední střety, které reflektují stav starého kontinentu i post-jugoslávského bloku. To vše při příležitosti stého výročí zabití následníka trůnu Františka Josefa.

Příběh je rozdělen do tří základních rovin s mnoha podzápletkami, které se neustále střídají a prolínají. Společně vytváří metaforický obraz neklidné země, jejíž nacionalismus, xenofobie, netolerance a vzájemná nevraživost už nejsou jen rysem Balkánu, ale celé Evropy. Té Evropy, jíž Bosna a Hercegovina vyčítá, že přihlížela vraždění v Srebrenici nebo válce v Sarajevu. A rovněž té Evropy, jíž by se jako potenciální kandidát na členství v EU měla stát členem.

Režisér vnímá věci v dějinných souvislostech a připomíná staré rány, se kterými se evropský kontinent dodnes nevyrovnal. A které se mohou při jejich nedostatečné reflexi znovu opakovat.

Pokračování 4 / 10

150 miligramů

r. Emmanuelle Bercot, Francie, 2016

Emanuelle Bercot (1957) je francouzská herečka (Můj král), scenáristka a režisérka, jejíž nejnovější snímek 150 miligramů zahajoval loňský ročník festivalu v San Sebastianu, kde se vysloužil přízvisko francouzská Erin Brockovich.

Stejně jako americký film režiséra Stevena Soderbergha, za nějž Julia Roberts získala Oscara, i 150 miligramů vypráví skutečný příběh ženy, která se postavila proti mohutné korporaci. Scénář vychází z knihy Irène Frachon, která vyšla v roce 2010.

Pneumoložka Irène Frachon (Sidse Babett Knudsen), pracující v nemocnici v Brestu, přijde na souvislost mezi nevyjasněnými úmrtími pacientů a podáváním léku Mediator, který je na trhu už třicet let. Irène se rozhodne svést zarputilou bitvu s mocnou farmaceutickou lobby.

Zpočátku ji podporuje její spolupracovník, vědec Antoine Le Bihan (Benoît Magimel), který ale postupně ustupuje tlaku této lobby. Irène ale nachází další spojence z řad novinářů, svých studentů nebo insiderů, zasvěcených o této problematice.

Procedurální formou vyprávěný snímek sleduje odhodlanou hrdinku od počátku, kdy je se svým tvrzením sama proti všem, až po vypuknutí mediální bouře, kterou její zjištění způsobí. Idealistkou hrdinku ztvárňuje populární dánská herečka Sidse Babett Knudsen, známá jako premiérka Nyborgová z výborného seriálu Vláda, jehož třetí řada běží na obrazovkách České televize.

Pokračování 5 / 10

Zkouška dospělosti

r. Cristian Mungiu, Rumunsko / Francie, 2016

Pozoruhodný rumunský režisér Cristian Mungiu (1968), který má na kontě Zlatou palmu za film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007) a cenu za nejlepší scénář za Na druhé straně kopců (2012), zabodoval loni v Cannes i potřetí. Tentokrát si odnesl cenu za režii za komplexní pojednání o kompromisech a rodičovství.

Dcera z vážené místní rumunské rodiny má dopředu nalinkovanou kariéru. Eliza (Maria-Victoria Dragus) končí střední školu, získala vytoužené stipendium na prestižní univerzitě Cambridge a na cestě k zářivé budoucnosti ji schází jediná formalita. Složit závěrečnou písemnou zkoušku na úrovni naší maturity.

Před zkoušku jí ale někdo přepadne a její otec Romeo (Adrian Titieni) má strach, že by to negativně mohlo ovlivnit její průběh. Rozhodne se proto neponechat nic náhodě. Vzhledem k tomu, že jde o všeobecně známého a uctívaného lékaře, jen málokdo mu odmítne pomoc.

Mungiu dokonale vykreslil portrét člověka, který na jedné straně kritizuje stav korupce v rumunské společnosti, ale sám se do tohoto systému služeb a protislužeb zaplete, když jde o jeho dceru. V momentě, kdy se tak stane, se začne pozvolna hroutit jeho občanský i profesní status. Ztrácí tvář před sebou i svou rodinou. Jeho dcera poznává, že se hodnot, které jí vštěpoval, sám tolik nedržel. Třeba v soukromém životě, kde se vedle nemocné manželky objevuje i milenka.

Nejvýraznější představitel rumunské nové vlny skrze jeho postavu klade etické otázky, příznačné pro celý postsocialistický prostor. Od každodenních morálních dilemat jedné rodiny se se dostává k obžalobě celého systému. A Eliza začíná chápat, že ona pravá zkouška dospělosti ji čeká někde jinde než ve školních lavicích.

Pokračování 6 / 10

Přes kosti mrtvých

r. Agnieszka Holland, Polsko / Česko / Německo, 2017

Stavební inženýrka Janina Duszejko (Agnieszka Mandat-Grabka) za sebou nechala městský život a odstěhovala se v důchodu na venkov na česko-polském pomezí. Zde se tato svérázná milovnice zvířat se zálibou v astrologii a angličtině dostává do pravidelných střetů s majitelem liščí farmy, myslivci nebo policisty. Tedy především muži a všemi těmi, kdo mají zálibu v honech na zvířata.

Duszejko nade vše miluje své psy, kteří se jednoho dne ztratí. Nedlouho poté je nalezeno mrtvé tělo prvního lovce zvířat. V rychlém sledu se pak objeví několik záhadných vražd bez jasně vysvětlitelné logiky či motivu. Hrůza a zděšení z vražd kontrastují s nezájmem místních občanů, kterým nevadí masové vyvražďování divokých zvířat v právě probíhající lovecké sezóně.

Renomovaná polská režisérka a absolventka FAMU Agnieszka Holland (Evropa, Evropa, Úplné zatmění, Hořící keř) natočila svůj nový film podle románu populární polské spisovatelky Olgy Tokarczuk, který před sedmi lety vyšel také v českém překladu pod názvem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Olga Tokarczuk s ní spolupracovala i na scénáři, stejně jako Štěpán Hulík, který je scenáristou Hořícího keře a seriálu Pustina. Na filmu se podílela česká koprodukce a v jedné z hlavních rolí Miroslav Krobot v roli svobodomyslného entomologa z Olomouce. V něm a epileptickém mladíkovi nachází Janina v místní komunitě spojence ve svém tažení proti všem, kteří trvají na tom, že zabíjet zvířata není zločin ani hřích. Ať už jde o starostu nebo kněze.

Režisérka svůj žánrově těžko zařaditelný postmoderní snímek v nedávných dnech představila na festivalu Berlinale, kde ho na tiskové konferenci označila jako „anarchisticko-ekologicko-feministický detektivní thriller s prvky černé komedie“.

Detektivní linie se zde proplétá s psychologickým dramatem, moralitou, politickou metaforou a volnomyšlenkářskou komedií, karikující uzavřené vesnické prostředí s mysliveckou lobby. To se stává jen zmenšenou jednotkou polské společnosti, na jejíž současnou politickou reprezentaci nahlíží režisérka velmi kriticky.

Pokračování 7 / 10

Neznámá dívka

r. Jean-Pierre a Luc Dardenne, Belgie, 2016

Jenny (Adèle Haenel) je lékařkou, která provozuje malou praxi u dálnice po svém starém a nemocném mentorovi. Ambiciózní mladá žena se chystá na velký kariérní skok, který pro ni představuje přestup na oddělení významné kliniky.

Když se jednoho dne večer rozezní v její ordinaci zvonek, Jenny nereaguje. Je po ordinačních hodinách a má dost práce s nejistým Julienem (Olivier Bonnaud), který u ní vykonává praxi. Ráno se dozví, že neznámá dívka, kterou nepustila dovnitř, byla opodál nalezena mrtvá, nejspíš zavražděná.

Hnána výčitkami svědomí se Jenny pokouší vypátrat její identitu. Byla to přeci ona, kdo okřikl stážistu, aby dlouho po zavírací době ordinace neotevřel dveře. Nepřiznaně v ní ale hlodá i touha odhalit pachatele brutálního činu.

Belgičtí mistři sociálního dramatu bratři Dardennové (Dva dny, jedna noc) přichází s charakterovou studií, již balí do detektivního hávu. Ale mnohem realističtějšího, než známe z běžné žánrové kinematografie. Jenny pátrá po identitě černošské dívky v komunitě, kde se pohybovala, čímž na sebe přitáhne pozornost dalších lidí, kteří se k její záhadné smrti vztahují.

Mix sociálního dramatu, morality a detektivky se opírá o nezúčastněné, ale přitom hluboce empatické a vnímavé pozorovatelství, dynamické snímání a civilní psychologii postav, které houževnatě čelí krajní životní situaci. V tomto případě vině za smrt člověka.

Režijní dvojici ale nezajímá až tolik samotné vyšetřování, jako to, co při něm prožívá hlavní hrdinka. Celý příběh je vyprávěn striktně z jejího úhlu pohledu a herečka Adèle Haenel v podstatě nesleze z plátna. V intenzitě zprostředkování jejích pocitů divákům pomáhá i pohyblivá kamera, která je jí neustále v patách.

Pokračování 8 / 10

Klient

r. Asghar Farhadi, Írán, 2016

Íránský režisér Asghar Farhadi na sebe výrazně upozornil před šesti lety snímkem Rozchod Nadera a Simin. Na Berlinale za něj získal Zlatého medvěda a pak i Zlatý glóbus a Oscara pro nejlepší zahraniční film. Úspěch slaví i se svým nejnovějším snímkem, za nějž na festivalu v Cannes dostal cenu za nejlepší scénář a Shahab Hosseini pro nejlepšího herce. Je i mezi pěticí oscarových čekatelů v kategorii nejlepší zahraniční film.

Režisér v něm propojil několik lidí a manželských párů v dnešním Teheránu se hrou dramatika Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího z roku 1949, která byla oceněna Pulitzerovou cenou. Nastudování této známé divadelní hry a její adaptace na místní íránské podmínky, které mají spoustu omezení (zahalování žen, cenzura) slouží nejen jako metafora íránské společnosti, ale i zasažených manželských vztahů. Charaktery i profese postav ze hry mají souvztažnost s jejich hereckými představiteli.

Hlavními hrdiny jsou herci Emad (Shahab Hosseini) a jeho manželka Rana (Taraneh Alidoosti), kteří ve hře ztvárňují Willyho Lomaxe a jeho ženu Lindu. Jde o mladé manžele, kteří se musí z bezpečnostních důvodů vystěhovat ze svého prostorného moderního bytu, kterému hrozí destrukce.

Kamarád z divadelní společnosti Babak (Babak Karimi) jim nabídne provizorní náhradu, což má nečekané následky. Rana je v náhradním bytě napadena ve sprše a znásilněna. Až později se dozvídají, že v tomto bytě před nimi bydlela prostitutka, na niž byli zákazníci zvyklí zvonit. Tak jak jako onoho osudného dne na Ranu, která se domnívala, že jde o jejího manžela.

S touto traumatickou událostí se oba manželé vyrovnávají odlišně. Emadova hrdost je zraněna a on se vydává na cestu pomsty. Jeho snaha vypátrat neznámého pachatele se pro něj stane posedlostí, která nejvíc zasahuje jeho ženu.

Režisér Asghar Farhadi přišel se zneklidňující kombinací rodinného dramatu a thrilleru, který ocení milovníci tvorby Michaela Hanekeho i Alfreda Hitchcocka.

Pokračování 9 / 10

Proti vlastní krvi

r. Adam Smith, Velká Británie, 2016

Tři generace nechvalně známé rodiny irských kočovníků žijí jako psanci uprostřed krásného anglického hrabství Gloucestershire v jihozápadní Anglii. Cutlerovi uprostřed jedné z nejbohatších částí Británie tráví svůj čas pytláctvím, zlodějinami a potyčkami. Neustále se pohybují na hraně i za hranou zákona, jejich okolí je nesnáší a policie po nich tvrdě jde.

V čele tohoto klanu stojí Colby (Brendan Gleeson), který by rád časem předal své vůdcovství synovi. Ale Chad (Michael Fassbender) z této možnosti není úplně nadšený. Je totiž rozpolcený mezi rodinnou tradicí a s ní spojeným životním stylem a touhou postarat se dětem a manželce o lepší život a budoucnost.

Má poslechnout otce nebo se vydat na novou životní dráhu? S tím je ale spojený konflikt s otcem, který o ničem příliš nesmlouvá a navíc připravuje akci, jejímž cílem je honosný dům, plný nejrůznějších cenností. Chad zjišťuje, že osud a možnost volby nemusí vždy ležet v jeho vlastních rukou.

Režisérem filmu je Adam Smith, který se od seriálů Skins, Malá Dorritka a Pán času dostal ke svému celovečernímu debutu. Dlouhodobě spolupracuje s hvězdami elektronické scény Chemical Brothers, jejichž koncert v Japonsku zachytil v hudebním filmu The Chemical Brothers: Don’t Think. „Chemici“ mu na oplátku složili hudbu k jeho novince.

Pokračování 10 / 10

Po bouři

r. Hirokazu Kore-eda, Japonsko, 2016

Rjota (Hiroši Abe) je marnotratný syn, špatný otec a zkrachovalý spisovatel. Úspěch má dávno za sebou, a tak si přivydělává drobnými špinavými kšeftíky jako soukromé očko. Je rozvedený a ke svému jedenáctiletému synovi Šingovi (Taijo Jošizawa) nachází jen horko těžko cestu.

Exmanželka Kjoko (Jóko Maki) už začala nový život s přítelem a na Rjotu se dívá spíše jako na vzdálenou vzpomínku. Odcizenou trojici ale jednoho večera svede dohromady blížící se tajfun. Musí spolu prožít noc v bytě Rjotovy dobrosrdečné matky Jošiko (Kirin Kiki), jejíž laskavost a moudrost zafunguje jako katalyzátor jejich vzájemných vztahů. Jaké budou po bouři?

Japonský mistr rodinných drobnokreseb (Jaký otec, takový syn, Naše malá sestra) Hirokazu Kore-eda, označovaný jako japonský Čechov, navazuje na tradici humanistické kinematografie, spojenou se jmény jako Jasudžiro Ozu, Mikio Naruse či Ken Loach.

Ve svém novém filmu pojednává o zpřetrhaných vazbách, křehké lásce rodičů a dětí a o tom, že nejsilnější bouře jsou někdy ty, při kterých se nepohne ani lístek. Jeho subtilní, civilní portrét dysfunkční rodiny je plný odpozorovaných dialogů, hořkosladkých momentů a jemného humoru.