10× nejslavnější muzikanti ve filmu

Pokračování 2 / 10

Great Balls of Fire!

r. Jim McBride, USA, 1989

Americký rock’n’rollový a country zpěvák, skladatel, pianista a žijící legenda Jerry Lee Lewis (1935) byl velkým konkurentem Elvise Presleyho. Díky síle zvuku jeho piana a dynamické hře na něj je označován za zakladatele tzv. piano rocku. K jeho stylu patřilo, že během svých bouřlivých vystoupení často odkopnul stoličku, na níž seděl, a hrál ve stoje. Prsty nechal dopadat z velké výšky, což vytvářelo dramatický akcent. Občas hrál i nohama či se na klavír rovnou posadil.

Jerry Lee Lewis měl spoustu tváří. Byl to bouřlivák, vysmívající se všem soudobým konvencím, umělec z celé duše, který pro hudbu dokázal obětovat cokoli, stejně jako pro lásku. Alkoholik s malou disciplínou. Člověk, který nerad ustupoval, což se mu nakonec stalo osudným.

Biografické drama pojednává o údobí mezi lety 1956 až 1959, které pro něj bylo v mnoha ohledech převratné. A to nejen s ohledem na hudební kariéru. Jerry Lee Lewis (Dennis Quaid) se nastěhuje do rodiny svého bratrance a spoluhráče z kapely J. W. Browna (John Doe), se kterým chce prorazit u známého hudebního vydavatele Sama Phillipse (Trey Wilson). To se mu podaří. Přichází vydání prvního úspěšného singlu a rychlé stoupání po americkém hudebním žebříčku.

Tehdy byl na úplné špici a právě v té době se také zamiloval zakázanou láskou do třináctileté dcery bratrance, u něhož bydlel, Myry Gale (Winona Ryder), kterou si nakonec vzal. Tváří v tvář americké puritánské společnosti si tím ale vyřkl ortel nad svou hudební budoucností. Rekordní prodeje desek začnou klesat, spolu s návštěvností koncertů, Jerry víc pije a stává se zuřivějším. Do toho mu Myra oznamuje, že je těhotná.

Že Jerry svou už třetí svatbou s třináctiletou neteří z druhého kolene hodně přestřelil, pocítil už předtím na britském turné, odkud byl po provalení tohoto sňatku deportován. A v Americe tento tlak pokračoval jak ze strany veřejného mínění, tak jeho rodiny. V příběhu ho ztělesňuje jeho druhý bratranec Jimmy Swaggart (Alec Baldwin), který je kazatelem a neustále jej vyzývá k pokoře před Bohem. To ale bouřlivák odmítá a chystá se na konci filmu na další pekelnou jízdu na klavír někde v Americe.

Pokračování 3 / 10

The Doors

r. Oliver Stone, USA, 1991

Před završením trilogie o vietnamské válce snímkem Nebe a země (1993) obrátil kontroverzní americký režisér Oliver Stone svou pozornost k jedné ze stěžejních rockových kapel šedesátých let The Doors. V biografickém snímku o ní se ale rozhodl věnovat především osudům její vůdčí osobnosti, zpěváku, textaři a básníkovi Jimu Morrisonovi (1943 - 1971).

Jim Morrison byl typickým hrdinou své doby. Šlo o druhou půli šedesátých let, v níž došlo k bouřlivému rozmachu rockové hudby, jež souzněla s tehdejšími společenskými náladami, s hnutím hippies a jeho bojem proti establishmentu.

Film zachycuje počátek, vrchol i tragický konec jeho krátké kariéry (v letech 1966 - 1971 ) a soustřeďuje se zejména na postižení rozpadu osobnosti, na proměnu talentovaného člověka v lidskou trosku, zničenou alkoholem, drogami, slávou a vlastní sebestředností.

Režisér přesvědčivě evokuje atmosféru koncertů Doors, řady divokých večírků, ale i Morrisovových textů. Akcentuje přitom jeho tíhnutí ke smrti i halucinační stavy pod vlivem psychedelických drog. Do realistického líčení sexuálních excesů a obscénních exhibicí na jevišti zasazuje jako leitmotiv Morrisonovy vize s indiánským šamanem, který pro něj představuje zaniklý svět harmonie a smíření.

Vyprávění s krátkým intrem do Jimova dětství začíná v roce 1965. Nadějný básník Jim Morrison (Val Kilmer) založí s hráčem na klávesové nástroje Rayem Manzarkem (Kyle MacLachlan), bubeníkem Johnem Densmorem (Kevin Dillon) a kytaristou Robbym Kriegerem (Frank Whaley) hudební skupinu, kterou nazvou The Doors. Hrají po různých klubech v Los Angeles, až upoutají pozornost producenta Paula Rotchilda (Michael Wincott).

O dva roky později mají velký úspěch na koncertu v San Franciscu a dostávají se do populárního televizního pořadu Eda Sullivana, kde Morrison způsobí skandál, když odmítne cenzurovat jeden ze svých textů. Morrison se dostává do newyorského uměleckého prostředí, jemuž vévodí Andy Warhol (Crispin Glover). Má řadu přechodných známostí, mezi nimi i se zpěvačkou Velvet Underground Nico (Christina Fulton), což vede k častým hádkám s jeho dívkou Pamelou Courson (Meg Ryan).

Rovněž Morrisonovo nadměrné pití a užívání drog vede k častým konfliktům s ostatními členy skupiny. O rok později vede koncert v Miami k jeho obvinění z veřejného pohoršování. Skupina se rozpadá. V roce 1971 Jim odjíždí do Paříže, kde je ve věku pouhých 27 let nalezen mrtvý v koupelně svého bytu

Velký výkon ve filmu podává Val Kilmer, který i zdařile napodobuje Jimův hlas v detailních záběrech z koncertů. Na působivém vystižení doby a její atmosféry má velkou zásluhu režisérův stálý spolupracovník, kameraman Robert Richardson. Spolu s knihou Jerryho Hopkinse Nikdo to tu nepřežije, na motivy níž je film natočený, netřeba blíže fanouškům The Doors tento snímek představovat.

Pokračování 4 / 10

Ray

r. Taylor Hackford, USA, 2004

Sinusoidu vzestupů a pádů připomíná i životopisný film o hudebníkovi, jenž prošel mnoha hudebními styly (jazz, rhytm & blues, rock and roll, gospel, country & western, orchestrální melodie), které zásadně ovlivnil. Režisér Taylor Hackford (Bílé noci, Ďáblův advokát) patnáct let usiloval o filmové zpracování životních osudů legendárního černošského muzikanta Raye Charlese (1930 - 2004). Slavný pianista, zpěvák a skladatel přitom sledoval jeho úsilí, četl scénář a „schválil“ i představitele titulní role Jamieho Foxxe. Zemřel pak krátce po skončení natáčení.

Jeho příběh se chronologicky odvíjí od roku 1948, kdy se mladý slepý klavírista Ray Charles Robinson (Jamie Foxx) vydává do Seattlu, aby na zdejší jazzové scéně vybrousil svůj styl. A končí rokem 1965, kdy jako úspěšná hvězda showbyznysu podstoupí odvykací kúru. Důležitou roli v něm hrají také krátké výlety do Charlesova dětství ve třicátých letech a přístup jeho energické matky Arethy (Sharon Warren) k němu.

Charles je totiž od sedmi let, kdy ho o zrak připravil špatně léčený chronický zánět, slepý. Z dětství si ale nese ještě jednu traumatizující vzpomínku, a to na svého mladšího bratra George, který se mu prakticky před očima utopil v matčiných kovových neckách na prádlo. Ray se cítí vinen, má fobii z vody a tento zážitek, spolu s dalšími faktory, ho také později přivede ke drogám.

Po řadě koncertů v nejrůznějších městech odjíždí do New Yorku a usadí se v Harlemu. Seznámí se tam s Ahmetem Ertegunem (Curtis Armstrong), který se na dlouhou dobu stane jeho spolupracovníkem, stejně jako věrný Jeff Brown (Clifton Powell), který bude jeho manažerem. Nahrává pro společnost Atlantic Records a začíná se mu dařit. Zanedlouho se seznámí s dívkou Dellou (Kerry Washington), které říká Bea.

V té době už ale začíná užívat drogy. Postupně se do drogové závislosti propadá stále hlouběji a na dlouhých koncertních šňůrách si také brzy najde milenky. Nejprve zpěvačku Mary Ann Fisher (Aunjanue Ellis), kterou záhy vystřídá jedna ze tří vokalistek Margie Hendricks (Regina King). Ta si na něj dělá nároky a chce po něm, aby svou ženu a jejich dvě děti opustil. Protože i ona s ním čeká dítě.

Taylor Hackford už měl předtím zkušenost s natáčením dokumentu Chuck Berry: Ať žije Rock and Roll (1987) a hudebních klipů pro Phila Collinse nebo Lionela Richieho. V biografii Raye Charlese se opřel o pečlivé zachycení proměn dobové atmosféry, bohatý soundtrack a výkon Jamieho Foxxe, který se zhostil obtížného úkolu s nevšední sugestivností, včetně toho, že sám hraje na piano. Film byl nominován na šest Oscarů, z nichž získal dva. Za mix zvuku a pro Jamieho Foxxe v hlavní roli, který už předtím získal za tuto roli Zlatý glóbus.

Pokračování 5 / 10

Walk the Line

r. James Mangold, USA / Německo, 2005

V roce 1955 vstoupil vyzáblý kytarista John R. Cash (1932 - 2003) do tehdy ještě neznámého Sun Studia v Memphisu. Za pomoci úderných akordů a hlasu, který byl hluboký a temný jako noc, zde s obrovskou intenzitou předvedl písně o zármutku a bolesti, plné skutečného života.

Ten den odstartovala úvodní etapa dlouhé kariéry Johnnyho Cashe (Joaquin Phoenix). Kromě toho, že přišel s průkopnickým a originálním zvukem, který se měl později stát inspirací pro rockové, countryové, punkové, folkové i rapové hvězdy, vydal se také na cestu dramatické osobní proměny. Naučil se během ní balancovat na tenké hranici mezi zkázou a spásou a změnil se ze sebedestruktivní popové hvězdy v kultovního "Muže v černém".

Žánrově všestranný režisér James Mangold (3:10 Vlak do Yumy, Zatím spolu, zatím živi, Logan: Wolverine) natočil film Walk the Line podle dvou zpěvákových autobiografií, přičemž scénář byl konzultován jak s Cashem, tak s jeho manželkou June Carter Cash (1929 - 2003), která zemřela čtyři měsíce před jejím manželem.

Děj se odvíjí jako zpěvákovo retrospektivní vzpomínání před slavným koncertem ve folsomské věznici v roce 1968. Krátce nás přenáší do dětství, z něhož si Johnny nesl dlouhodobé stigma z nešťastné smrti bratra a především z otcova obviňování kvůli této rodinné tragédii.

Vyprávění pak sleduje Cashovo působení v armádě v Německu, manželství s první ženou Vivian (Ginnifer Goodwin) a počátky i peripetie hudební dráhy. Pro Cashe bylo rozhodující setkání s countryovou zpěvačkou June Carter (Reese Witherspoon) ze známé skupiny Carter Family.

Dvojice se do sebe zamilovala, její vztah však prodělal četné proměny, než mohl dojít naplnění. Hlavní překážkou byly Johnnyho problémy s alkoholem a prášky, z nichž se však dokázal vymanit. Příběh končí Juneiným souhlasem se sňatkem, o nějž ji milenec veřejně požádal v roce 1968 při koncertu v kanadském Ontariu.

Snímek nijak nevybočuje z tradic životopisného žánru a zdařile těží z Cashových písní. Tvůrci ale zasluhují uznání za důslednost při vytváření dobové atmosféry. Na výsledku mají dominantní podíl představitelé hlavních rolí, kteří také nazpívali všechny písně. Nešlo přitom o to, aby napodobili idoly, nýbrž aby se přiblížili duchu jejich tvorby.

Film získal tři Zlaté glóby (nejlepší film v kategorii muzikál nebo komedie, nejlepší herec a nejlepší herečka). Z pěti oscarových nominací vzešla zlatá soška jen pro Reese Witherspoon za ženský herecký výkon v hlavní roli. Herečka, známá z filmu Pravá blondýnka, zde přesvědčila o svých hereckých kvalitách.

Pokračování 6 / 10

Control

r. Anton Corbijn, Velká Británie / USA, 2007

Joy Division se koncem 70. let zapsali do hudebních dějin jako jedna z prvních výrazných skupin post-punku. Vyznačovala se melancholickým, temným zvukem, který ovlivnil množství kapel, které přišly po ní, včetně jejího přímého následovníka v podobě New Order.

Anton Corbijn, renomovaný nizozemský portrétní fotograf, grafik a režisér videoklipů (pro Metallicu, Front 242, U2, R.E.M. nebo Nicka Cavea), byl vždy jejím velkým fanouškem. Časem si přibral i profesi režiséra (Američan, Nejhledanější muž).

A to velmi zajímavého a esteticky vyhraněného, jak o tom svědčí už jeho debut Control o zpěváku Joy Division Ianu Curtisovi. Biografické drama vzniklo podle vzpomínkové knihy jeho manželky Deborah, která se na filmu podílela také jako koproducentka.

Vyprávění nás zavádí do roku 1973, kdy znuděný teenager Ian Curtis (Sam Riley) tráví čas ve svém pokoji poslechem gramofonových desek. Netuší, že za několik let bude sám hudební ikonou s velmi pohnutým osudem. Nejdříve hledá inspiraci v poezii a v tvorbě Davida Bowieho. Chce nějak ventilovat svoje deprese a zároveň touží něco prožít. Založí proto vlastní skupinu Joy Division a brzy i rodinu.

Ve dne se snaží pracovat jako úředník, po večerech píše songy. To, že je kapela stále úspěšnější, jej ale deprimuje, protože nad děním kolem sebe ztrácí kontrolu. Vše začne být hodně tíživé od chvíle, když jej během vystoupení přepadne první epileptický záchvat. Začne na něj doléhat příliš velké množství koncertů, rozpadající se manželství, milenecký poměr s Belgičankou Annik Honore (Alexandra Maria Lara) i strach ze zákeřné nemoci. To vše se spolu s nezabírajícími léky podepisuje na Curtisově psychice.

Černobílá kamera sleduje Iana Curtise (1956 - 1980) od jeho prvních experimentů s drogami, založení Joy Division a seznámení se s manželkou Debbie (Samantha Morton), aby se posléze stala němým svědkem jeho nejniternějších vnitřních bojů, vrcholících sebevraždou v květnu 1980, kdy se oběsil těsně před prvním americkým turné kapely.

Snímek ve výstižné zkratce zachycuje posledních sedm let jeho života, kdy se před očima diváků postupně proměňuje z energického básníka v unaveného zpěváka populární skupiny, který si čím dál víc uvědomuje, že se v životě dostal někam, kam nikdy nechtěl.

Film jej neprezentuje jako rockovou legendu, ale jako talentovaného a přecitlivělého mladíka, nezvládajícího každodenní život. Bez patosu ukazuje jeho vlastní povahou mučenou osobnost, která se cítí ve světě ztracená a nepochopená. Zpěvákovy texty vypovídají hlavně o smutku, selhání a odcizení. Vizuální stránka syrovou poetiku hudby Joy Division filmu zprostředkovává a zároveň evokuje Curtisovo vnímání světa. Snímek získal mnoho ocenění na filmových festivalech.

Pokračování 7 / 10

Edith Piaf

r. Olivier Dahan, Francie / Velká Británie / Česko, 2007

Francouzský režisér a scenárista Olivier Dahan nechtěl ve filmu o legendární šansoniérce Edith Piaf přijít s dalším faktograficky výživným portrétem výjimečného umělce, ale rozhodl se jít spíše po impresi, kterou v něm život a tvorba Edith Piaf vyvolává.

Klíčové milníky zpěvaččina osudu tak rozehrává za pomocí emočně silných výjevů, které se sympatickou neuspořádaností a za pomoci dobově ilustrativních hitů, připomínají vzpomínkovou mozaiku z různých období i prostředí jejího života.

Život Edith Piaf byl plný extrémů a touto optikou na něj film také nazírá. Příběhová linie působí jako hlavou běžící vzpomínky, které se vynořují s různou intenzitou působení. Přes úvod, zachycující koncertní kolaps nemocemi sužované umělkyně, se skokem přenášíme do časů jejího dětství, které nejvíc připomíná dickensovský román o děvčátku, jež se z chudoby nevěstinců a pouličního zpívání propracovalo díky své nezlomné vůli k prvním úspěchům. Oproti jiným životopisným vyprávěním, kde bývá dětství a dospívání jen načrtnuto, zde dostává toto období mnohem větší prostor jako určující klíč k celoživotní potřebě lásky a citu obdivované divy.

Obrazy ze života Edith Piaf přitom propojuje s jejími písněmi, plnými smutku, bolesti, melancholie i drzé frivolity. Vedle písní, které se nám svou emocionalitou zadírají pod kůži, získává ale snímek největší devízu v představitelce hlavní role Marion Cotillard, jež za tuto roli dostal francouzského Césara, britskou cenu BAFTA, Zlatý glóbus, Oscara i Českého lva.

Herečka se v postavě Edith proměnila k nepoznání. Pod nánosy make-upu ubrala ze své fyzické přitažlivosti a o to víc přidala na energii, jež tato role vyžaduje. Je vidět, že má šansoniérku dokonale odpozorovanou, což přenáší do celkové stylizace postavy. Osvojuje si její způsob řeči, gesta, mimiku, i pohyb celého těla, včetně drobné strnulosti, způsobené artritidou v rukou, kterou Piaf trpěla.

Excentrickou ženu s rozporuplnou povahou neformuje ale jen vnějškově, ale i zevnitř, přičemž nás doslova pohlcuje a vtahuje do jejího vnitřního světa jako na houpačce se měnících emocí. Sebestřednost a sobeckost se v ní sváří s oddanou láskou i tichým zoufalstvím, destrukce s nezlomnou touhou, rošťácky rozjívený klaun s tím smutným.

Marion Cotillard dokázala zachytit lascivnost holky z ulice i nejistotu a vyděšenost rodící se hvězdy. Vystihla nesnesitelné manýry alkoholem a morfiem povzbuzované zpěvačky, její fyzické obtíže v důsledku zdevastovanosti těla, i její okouzlení boxerským mistrem Marcelem Cerdanem (Jean-Pierre Martins), kdy v zamilovanosti celá rozkvete.

Příběh Edith Piaf potvrzuje, že nejlepší scénáře píše sám život. Tvůrci se této rady drželi a během velkorysých 140 minut nás nechali setrvat ve společnosti tragicky jímavého osudu ženy, v jejichž šansonech se setřel rozdíl mezi životem a uměním.

Pokračování 8 / 10

Serge Gainsbourg

r. Joann Sfar, Francie, 2010

Pyšné Francii zazpíval parodii Marseillaisy v rytmu reggae, v přímém přenosu si zapaloval cigarety bankovkami, jeho duet s Jane Birkin „Je t’aime… moi non plus“ odmítli hrát v několika zemích kvůli obscénnímu textu. Serge Gainsbourg (1928 - 1991) byl nejen provokatér a skandalista, ale především skvělý skladatel, textař a zpěvák.

Film zobrazuje vývoj jeho kariéry od básníka až po skladatele a světoznámého zpěváka. Debutující scenárista a režisér Joann Sfar (1971), jinak uznávaný komiksový autor, který film natočil podle vlastní komiksové knihy o Gainsbourgovi, u diváka očekává jistou znalost jeho biografie, z níž se zaměřuje na určité zlomové body.

Děj začíná ve čtyřicátých letech v okupované Paříži, kdy asi třináctiletý Lucien Ginsburg, pocházející z rodiny ruských židovských emigrantů, hrdě nosí žlutou hvězdu a dochází malovat na Akademii. Pak již následují jeho vztahy s různými ženami, rozhodnutí věnovat se hudbě, setkání s Borisem Vianem (Philippe Katerine) a přijetí uměleckého pseudonymu Serge Gainsbourg.

Po krátké a bouřlivé avantýře s největším sex symbolem té doby, herečkou Brigitte Bardot (Laetitia Casta), se Gainsbourg (Eric Elmosnino) zamiluje do mnohem mladší britské herečky Jane Birkin (Lucy Gordon), s níž má dceru Charlotte. Slavnou francouzskou zpěvačku a herečku, známou například z dvojdílné von Trierovy Nymfomanky. https://avmania.e15.cz/nymfomanka-cast-i--recenze-filmu Následují skandály s písní Je t’aime... moi non plus a s parodickou verzí Marseillaisy. Gainsbourg stále více propadá alkoholu. Rozchází se s Jane Birkin a dožívá po boku poslední manželky Bambou (Mylène Jampanoï).

Režisér tradiční životopisný žánr oživuje jednak krátkými animacemi Gainsbourgových kreseb (včetně originálních úvodních titulků), jednak zživotněním dvou figur. Na počátku obří hlavy z dobového antisemitského plakátu (odkaz na jeho židovský původ) a pak bizarním zjevem, zvaným Ksicht, jenž se stává umělcovým mefistofelským průvodcem. Jedná se o vysokou hubenou postavu muže s poloviční maskou na tváři, s dlouhým zahnutým nosem a s velkýma ušima.

V hudební složce režisér namísto původních verzí Gainsbourgových písní použil nové nahrávky a snímek věnoval modelce a herečce Lucy Gordon, představitelce Jane Birkin, která ještě před jeho uvedením na festivalu v Cannes spáchala sebevraždu oběšením. Bylo to krátce před jejími devětadvacátými narozeninami. Film, který kromě hereckých výkonů vyniká i výtvarným zpracováním a pozoruhodnou prací kamery, získal tři francouzské Césary, za nejlepší debut, herce v hlavní roli a za zvuk.

Pokračování 9 / 10

Get On Up - Příběh Jamese Browna

r. Tate Taylor, USA / Velká Británie, 2014

Celý svět ho zná pod přezdívkami „Mr. Dynamit“, „Kmotr soulu“ nebo „Největší dříč v šoubyznysu“. Jaký ale byl ve skutečnosti zpěvák James Brown (Chadwick Boseman)? Odpověď nám nabízí biografický snímek režiséra Tatea Taylora (Černobílý svět, Dívka ve vlaku https://avmania.e15.cz/divka-ve-vlaku-recenze-filmu) a producentů Briana Grazera a Micka Jaggera, který mozaikovitě, s použitím archivních záběrů a flashbacků přibližuje jeho život.

Od nuzného dětství v Jižní Karolíně, kde ho postupně opustili oba rodiče, přes pobyt u tety Honey (Octavia Spencer), majitelky veřejného domu, jež v chlapci vzbudila pocit výjimečnosti, až k uvěznění za krádež obleku, díky němuž poznal při koncertu ve věznici hudebníka Bobbyho Byrda (Nelsan Ellis). Soucitný vrstevník se za sedmnáctiletého mladíka zaručil, přijal ho do rodiny i do své gospelové skupiny The Famous Flame a uvedl ho do hudebního světa. James se stal brzy frontmanem kapely.

Následovalo seznámení s Little Richardem (Brandon Mychal Smith), první úspěchy, hraní po klubech, vystoupení za války ve Vietnamu, vstup do světa showbyznysu, zavraždění Martina Luthera Kinga… S narůstající proslulostí rostou kromě bohatství a Jamesových nejrůznějších podnikatelských aktivit i jeho těžko snesitelné manýry ve styku se ženami nebo se spoluhráči, ústící v rozchod s kapelou a v jeho osamění. S přicházející zralostí však dojde na smíření.

Sledujeme tak portrét uznávaného umělce, ale i nespoutaného člověka, který byl několikrát odsouzený do vězení a obviňovaný z týrání žen a přechovávání drog. Nesnesitelná frackovitost, kterou v plné kráse rozbalí hned v úvodu filmu, má hluboké kořeny v jeho minulosti. K ní se divák propracovává postupně, prostřednictvím retrospektivních střípků, které odhalují nelehké dětství v dobách hospodářské krize, odloučení od rodičů, pobyt v polepšovně a v base. James se nikde nenaučil pravidla, podle kterých společnost fungovala. I proto je permanentně porušoval.

V hudební stránce filmu se herci a hudebníci snaží o věrné napodobení originálu. Chadwick Boseman, který představuje Jamese Browna od 16 do 60 let, s maximálním nasazením kopíruje jeho pěvecký a taneční styl i způsob řeči. Film Get On Up, který si název vypůjčil od jedné z nejslavnějších Brownových písniček, je nejen silným životním příběhem, ale zároveň si ho lze užít jako hudební koncert, napěchovaný jeho největšími peckami.

Pokračování 10 / 10

Nico, 1988

r. Susanna Nicchiarelli, Itálie / Belgie, 2017

Německá zpěvačka, herečka (Felliniho Sladký život), modelka a hudební skladatelka Nico, vlastním jménem Christa Päffgen, se narodila v říjnu roku 1938 v Kolíně nad Rýnem. Už v šestnácti letech začala pracovat jako fotomodelka a působila během této dráhy v Paříži, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku a na ostrově Ibize, který si velmi oblíbila. Navštěvovala ho po většinu svého pozdějšího života a také zde zemřela.

Stalo se to 18. července 1988. Den předtím na dovolené se synem Christianem (1962), jehož otcem byl herec Alain Delon, prodělala během společné jízdy na kole menší infarkt, při pádu se udeřila do hlavy a na druhý den ráno zemřela.

A právě posledním třem rokům zpěvaččina života se věnuje film italské režisérky Susanny Nicchiarelli. Zachycuje v něm Nico jako ženu těsně před padesátkou, která znovu našla samu sebe, zbavila se tíhy svojí krásy a našla cestu ke svému zapomenutému synovi, kterého adoptovali a vychovávali rodiče Alaina Delona.

Vztah se synem a její poslední tour se stávají základními narativními prvky filmu. Je to záměr. Režisérka se rozhodla postupovat jinak než tvůrci konvenčněji pojatých biografií, které se snaží odvyprávět celý příběh dané osobnosti, od začátku do konce. Zvolila pouze část jejího života, která ale výmluvně reprezentuje celek toho, jakou osobností byla.

Nico (Trine Dyrholm) je s kapelou na turné po Evropě a vyprávění tak získává podobu melancholické biografické road movie, během níž Nico zažívá jistý pocit znovuzrození jako umělkyně, matka i žena. Její tehdejší pozici padlé hvězdy dokresluje její doprovodná kapela Faction. Režisérka ji s ironií představuje jako bandu loserů a feťáků, která s ní putuje na diletantsky zorganizované šňůře, oscilující mezi Paříží, Prahou, Norimberkem a Manchestrem.

Je to tedy jiný příběh než ten všeobecně známý o múze mnoha slavných mužů (Brian Jones z Rolling Stones, Jim Morrison, Iggy Pop, režisér Philippe Garrel) a především pak výtvarníka Andy Warhola, který ji přivedl ke skupině Velvet Underground. V roce 1967 s nimi natočila jejich legendární debutové album a v témže roce vyšlo i její samostatné album Chelsea Girl, které v následujících letech doplnilo dalších pět studiových alb.

Písně Nico ve filmu zpívá sama představitelka hlavní role, dánská herečka a zpěvačka Trine Dyrholm (Komuna). A interpretuje je způsobem, který Nico velmi připomíná. Hlubokým hlasem i hypnotickým projevem, v němž se odráží spjatost její tvorby s jejím životem. Kameramanka Crystel Fournier ve spolupráci s režisérkou pak vytváří vizuální styl, evokující druhou polovinu osmdesátých let.

Film, balancující mezi dramatem a fraškou, zaujme svou melancholickou atmosférou smutku a pojetím Nico jako drogami zničené, ale přesto silné ženy, která si chce dát svůj život nejen ve vztahu k synovi do pořádku. Je to portrét fascinující umělkyně, důležité pro všechny, kteří přišli po ní. A je to především upřímný portrét ženy, stojící ve stínu svého mediálního obrazu ikonické hvězdy.