10 nejskandálnějších francouzských erotických filmů

Pokračování 2 / 10

Emmanuelle
(r. Just Jaeckin, Fr 1974)

Erotický film, který v tomto výběru nesmí absentovat, už proto, že šlo o první erotický titul, který u nás byl uveden po pádu totality. Jde o snímek, který ve světě vidělo 700 milionů diváků. Na programu pařížského kina Paramount City byl nepřetržitě 10 let a 8 měsíců, během nichž jej zhlédlo 3 260 874 diváků. Tím se stal nejdéle promítaným filmem v kině.

Jde zároveň o počin, který se stal prototypem tzv. softerotických snímků, tedy opusů, kde se sexuální akty toliko předstírají. Podle populární předlohy Emmanuelle Arsanové ho natočil jako svůj debut Just Jaeckin (1940). Původně módní fotograf, který do hlavní role obsadil holandskou fotomodelku Sylvii Kristel. Té bylo tehdy 22 let, měla za sebou první filmové zkušenosti a titul televizní Miss Europe. Průměrná herečka měla na výběr, buď se stát představitelkou epizodních rolí v běžných filmech, nebo se stát Emmanuellou.

Znuděnou manželkou francouzského diplomata v Bangkoku, která chodí po večírcích a nechává se svádět muži i ženami. Její sexualita není naplněna a tak zkouší a ochutnává stále nové. Zažije sex v letadle i znásilnění v opiovém doupěti, které bere jako příjemnou záležitost na cestě k duchovně-tělesnému probuzení a osvícení. Stává se kořistí pro vítěze v thajském boxu, jemuž se zezadu oddá.

Ano, z dnešního i tehdejšího pohledu je to blbost, kde se erotická spiritualita a zasvěcení do hlubších, filozofických tajů rozkoše jen předstírá. Emmanuellu na její cestě probuzení provází muž, postarší sexuální guru v elegantním obleku, který její promiskuitní chování ospravedlňuje větami jako že monogamie je přežitek a že vzrušení je víc než vyvrcholení při milostném aktu.

Tyto klišovité fráze, s nimiž by dnes neuspěl ani ten nejprovařenější sňatkový podvodník s knírem, jsou doprovázeny záběry thajské krajiny, jak vystřiženými z nějakého přírodovědného žurnálu. Záběry jsou ale nasnímány s jistým filmařským citem a dohromady to s přispěním hudby Francise Laie (Muž a žena) působí jako příjemná záležitost, na níž se dá i po letech z nostalgie podívat.

Možná proto, že se Jaeckin, až na scénu v baru, kde vystupující potahuje cigaretu vagínou, vyhýbá jakékoliv pornografické explicitnosti a vše zůstává jen v rovině dráždivých náznaků. Z tohoto pohledu se mi líbila nejvíce právě scéna v letadle.

Film, který lákal na plakátě na polonahou Sylvii Kristel, sedící v ratanovém křesle s nohou přes nohu, zbavil diváky běžných kin studu z toho, že jdou na erotický film. Stal se z něho celosvětový trhák, který subžánru softerotických filmů otevřel cestu do oblasti masové zábavy.

Zároveň tím předurčil a jak herečka popisuje ve svých pamětech i neblaze poznamenal kariéru Sylvie Kristel, jež se stala erotickým symbolem sedmdesátých let.

Emmanuelle z roku 1974 se dočkala tří pokračování - Emmanuelle 2 z roku 1975, Goodbye Emmanuelle (1977) a závěrečná Emmanuelle 4 z roku 1984. V letech 1992-93 vznikla i sedmidílná televizní série, kde se ale původní představitelka objevuje jen v roli průvodkyně. Stejně jako čtyři základní filmy ji budete znát z nočního vysílání televize Nova za časů pana ředitele, který nám přál dobrou chuť, pokud jsme právě obědvali a sundával si při tom neustále brýle.

V dalších rolích už Sylvia Kristel věhlas erotické série nepřekonala. Snažila se o ambiciózní látky - Milenec lady Chatterleyové (1981), Mata Hari (1985), ale jejich zpracování se neslo přesně v duchu Emmanuelly. Tedy jemná erotika při ukazování jejího sošného těla přebíjela obsah a stávala se jediným důvodem, proč se na tyto snímky vlastně dívat.

V roce 2006 vydala herečka velice upřímnou a proto i oceňovanou autobiografii Paměti hříšnice, v níž se vyrovnávala se svým životem. S milenci (Roger Vadim, Gérard Depardieu, Warren Beatty), z nichž někteří méně známí parazitovali na její slávě i jejím jmění. Nebo s tím, že odložila své dítě, syna. Popsala své problémy s alkoholem, jež vedly k cirhóze jater, s drogami, dluhy i rakovinou, na níž v šedesáti letech zemřela.

Emmanuelle naučila diváky, aby se přestali stydět za příjemné chvíle, jak hlásal dobový slogan, doprovázející film do kin a v příběhu její představitelky jakoby se završil v mnoha jiných obdobách variovaný osud hvězdy jedné výrazné role, která ji herecky navždy zaškatulkovala.

Pokračování 3 / 10

Contes immoraux
(r. Walerian Borowczyk, Fr 1974)

Nemorální příběhy či Nemravné povídky vytvořil polský rodák, usazený od roku 1959 v Paříži, Walerian Borowczyk (1923).

Jeho filmová tvorba byla výrazně ovlivněna studiem malířství na Akademii výtvarných umění v Krakově. Stejně tak jako jeho zájmem o surrealismus a především dílo André de Pieyre Mandiarguese. To mu posloužilo ke vzniku snímku La Marge (1976) o zvláštním vztahu ženatého muže z vesnice a krásné prostitutky, která však nedokáže opětovat jeho city. Zahrála si ji představitelka Emmanuelly Sylvia Kristel.

Ještě dva roky předtím ale vznikl povídkový film Nemorální příběhy, kde z Mandiarguesova námětu vychází nejen úvodní povídka, ale autor je scenáristou i těch zbývajících tří.

Ta první, nazvaná Příliv, sleduje dvacetiletého studenta z Paříže, který tráví prázdniny u tety. Se svou šestnáctiletou sestřenicí si vyjede na pláž, kde ji zasvěcuje do tajů orálního sexu. Ve druhé epizodě s názvem Tereza filozofka se mladičká Tereza opozdila na mši a za trest je zavřena do komůrky, kde zažívá rozpor mezi láskou k Ježíši a atraktivitou libertinské publikace, jejíž erotické ilustrace ji maximálně vzrušují.

Ve třetím příběhu Bathory proslulá „čachtická paní“, maďarská hraběnka Alžběta Bathoryová (v podání Picassovy dcery Palomy) navštěvuje v doprovodu pážete své knížectví. Na hrad si dá přivléci pěkné dívky a podává jim tajemný nektar. Nahá těla se dávají do pohybu, každé touží po hraběnčině dotyku: desítky rtů, prstů, očí, uší, zubů - a spousta krve, v níž se hraběnka koupe. Poslední povídka s názvem Lucrezia Borgia pojednává o incestu ústřední protagonistky s jejím otcem, papežem Alexandrem VI. a bratrem, kardinálem Cesarem Borgiou.

Každá ze čtyř povídek pojednává o jiném tématu z oblasti sexuality - prvotní zasvěcení a ztráta panenství, masturbace, krvavá perverze, incest. Druhá povídka je inspirovaná pornograficky svatokrádežným dílem Jeana-Baptiste de Boyera, markýze d'Argens z druhé půle 18. století, třetí pak surrealistickým pojednáním Valentine Penrose o krvavé hraběnce. Cyklus měl obsahovat ještě pátou povídku, která ale posloužila jako předloha pro režisérův následující film Zvíře (1975), kde dochází ve variaci na klasický příběh Krásky a zvířete k zoofilním orgiím.

Francouzská cenzura nejdříve tento povídkový snímek po uvedení na festivalu v Londýně v roce 1973 zakázala, aby ho v příštím roce na nátlak významných kulturních osobností uvolnila do distribuce. Film, který bývá někdy označován jako vůbec první erotický ve francouzské kinematografii, získal poté cenu Zlatý věk, což je pocta udělovaná svobodomyslným filmům, srovnatelným s dílem Luise Buňuela.

Povídky jsou rozklenuté od 15. století po dnešek a úsměvné příběhy (úvodní) se zde střídají s těmi děsivými (Bathory). Každá z těchto vizuálně a výtvarně stylizovaných povídek se vyznačuje vtipnou pointou. Zatímco první dvě mají výtvarným laděním blízko k surrealismu, ve zbývajících dvou poznáváme ozvuk Pasoliniho „trilogie života“.

Kritici filmu vyčítali jeho podbízivé a zjednodušující softerotické ladění, které uplatňuje na náročnější historické látky, ale zároveň režiséra chválili za jeho neobyčejný cit pro estetiku barev i optickou krásu, libující si v zrcadlových kamerových odrazech reality.

Pokračování 4 / 10

Buzíci
(r. Bertrand Blier, Fr 1974)

Syn slavného otce, herce Bernarda Bliera, přišel v roce 1974 do kin se svým druhým celovečerním filmem. Po psychologicky laděném špionážním snímku Kdybych byl špión (1967), kam obsadil svého otce, se spojil s čelnými představiteli mladé nastupující herecké generace a vytvořil francouzskou odpověď na Bezstarostnou jízdu.

Kontroverzní a řádně cynickou černou komedii o dvou amorálních pobudech, kterým není nic svaté. Jean-Claude (Gérard Depardieu) a Pierrot (Patrick Dewaere) jsou chuligáni, flákači a výtržníci bez jakékoliv perspektivy, kteří se bezcílně potulují Francií. Jde jim o jediné, beztrestně si užívat. Bez ohledu na zákony i zažité normy mezilidského soužití.

Seznamujeme se s nimi ve chvíli, kdy na předměstí pronásledují zralou dámu. Nevíme, zda ji chtějí znásilnit nebo zabít, nakonec ji sní jen zákusky z kabelky a oberou ji o peníze. A tak to pokračuje dále. Na svých cestách si berou to, na co zrovna dostanou chuť. Ať už jde o majetek druhých, nebo je samé.

Když chtějí ukrást auto jednoho holiče, jsou překvapeni jeho majitelem s pistolí v ruce. Společně s Marie-Ange (Miou-Miou), kadeřníkovou letargickou blonďatou přítelkyní, již si vezmou jako rukojmí, se jim podaří utéci. Pierrot je při útěku postřelen na citlivém místě v blízkosti rozkroku. Jean-Claude ho nechá ošetřit, za což se dotyčnému lékaři odvděčí důkladným vybílením jeho bytu.

Nespoutaná jízda, plná sexuálních dobrodružství, pokračuje. V metru přinutí Jean-Claude ženu s kojencem, aby dala Pierrotovi napít mateřského mléka z jejího prsu. S netečnou Marie-Ange, která je odevzdaně přijímá, si užívají ve společných milostných hrátkách ve třech, které působí jako groteskní etudy na téma mužského machismu.

Podobně zprvu přistupují i k po deseti letech propuštěné vězenkyni Jeanne, již ztvárňuje velká hvězda francouzského filmu Jeanne Moreau, u níž se domnívají, jak bude ráda za pozornost dvou testosteronových hřebečků. Jejich setkání s nešťastnou bytostí bez perspektivy, korunované tragickým koncem Jeanne, jim ale udělí lekci, na niž do smrti nezapomenou a která odhalí, že i oni jsou schopni citů.

Ve filmu zazářilo hned několik pozdějších hvězd francouzské filmu. Gérard Depardieu je zde ještě štíhlý, nepaktuje se s Putinem a v roli dominantního Jeana-Claudea ztvárňuje revolucionáře bez nějakého zacílení revolty. Chce si prostě jen dělat, co chce. Patrick Deware, který o osm let později ukončil svůj život sebevraždou, v roli citlivějšího Pierrota dokazuje, proč byl považován za jednoho z největších talentů galského kinematografie.

Miou-Miou se zde promenáduje nahá se samozřejmostí, jako kdyby ji žádná kamera ani nezabírala. Pozdější představitelky Pianistky Isabelle Huppert zde ztvárňuje šestnáctiletou dceru, která má po krk svých rodičů a proto se přidá k sexuálním hrátkám s trojicí utečenců.

Film ve své době vyvolal ve Francii obrovské pobouření. Bylo mu vyčítáno, že je násilnický, anarchistický, misogynský, hédonistický a že se vyžívá v sexuálních scénách. Díky nim zaznamenal i nebývalý komerční úspěch. Přeci jen psala se sedmdesátá léta a Emmanuelle byla vydávána za tvrdou pornografii.

Režisér byl napadán za to, že chování hlavních hrdinů neodsuzuje, ale přiklání se spíš na jejich stranu. Závěr nepřináší žádné morální ponaučení, ale jen tak plyne. Vždyť život „on the road“ je tak lákavý.

Skandál vyprchal a zůstalo dodnes mimořádně působivé a zábavné dílo o touze po absolutní svobodě bez ohledu na následky. Dvojici titulních chuligánů bychom asi nechtěli potkat na ulici, ale sledovat v kině jejich řádění je zábavné a říkáme si při něm možná, jaké by to bylo, kdybychom se i my vzdali všech morálních a společenských konvencí a víc následovaly své pudy.

Pokračování 5 / 10

Je t'aime moi non plus
(r. Serge Gainsbourg, Fr 1976)

Ve své době skandální až šokující film, kterým režijně debutoval skladatel, textař, zpěvák a herec Serge Gainsbourg. Ve filmu se jako herec poprvé objevil v roce 1959, v té době začal pro film i skládat hudbu.

"Miluji tě, já taky ne" je jeho autorským projektem, do něhož obsadil svou o osmnáct let mladší partnerku Jane Birkin (Zvětšenina, Hořčice mi stoupá do nosu, Krásná hašteřilka). Britskou herečku a zpěvačku, s níž má dceru Charlotte (Betonová zahrada, Antikrist, Melancholia).

Jane Birkin, považovaná díky své útlé postavě a smyslným dívčím půvabům za jeden ze sexsymbolů sedmdesátých let, si zde zahrála úlohu Johnny. Chlapecky vyhlížející anglické dívky, která pracuje v opuštěné hospodě Chez Boris. Tady se nejčastěji zastavují a scházejí řidiči nákladních vozů, protože poblíž se nachází rumiště.

Cestu sem najdou i Krassky (Joe Dallesandro) a Padovan (Hugues Quester). Dva homosexuálové a řidiči náklaďáku, který vyváží odpadky. Johnny urostlého a pohledného blonďáka Krasskyho při každé jeho návštěvě svádí, čemuž s nelibostí přihlíží Padovan.

Nečekejte, ale příběh nějakého sexuálního prozření nebo nedej bože romanci, na to je Gainsbourgův příběh až příliš surový a syrový. Krassky sice s Johnny skončí v posteli, na korbě náklaďáku i jinde, ale neumí ji milovat tak jako muž miluje ženu. Přitahuje ho právě svým chlapeckým vzhledem a jako s mužem s ní i sex praktikuje.

Krasskyho závozník a žárlivý milenec tomu přihlíží a v závěru se pokusí nepohodlnou dívku odstranit. V udušení Johnny igelitovým sáčkem ve vaně mu naštěstí Krasky zabrání, ale ztrestat svého přítele nedokáže. Hněv obou se proto obrací proti nebohé dívce, která je tak hloupě submisivně oddaná své představě o jejím vyvoleném, že s ní takřka nemůžete soucítit.

Serge Gainsbourg natočil hodně deziluzivní romanci, jejíž charakter přesně odpovídá místu, kde se odehrává. Tedy na skládce. Boří tabu a konvenční představy o lásce a sex prezentuje jako prostředek k získání fyzické a psychické převahy nad druhým. Z tohoto vyprávění vám dobře po těle nebude.

Jak již název napovídá, právě pro tento film byla nazpívaná a Jane Birkin navzdychána ona slavná verze milostného duetu jedné z nejbohémštějších dvojic Francie, která spolu vydržela dvanáct let.

Pokračování 6 / 10

37,2 po ránu
(r. Jean-Jacques Beineix, Fr 1986)

Život dvacetiletého Zorga (Jean-Hugues Anglade) se obrátí naruby v momentě, kdy potkává okouzlující osmnáctiletou dívku Betty (Béatrice Dalle). Splněný sen každého muže o ideální milence a ženě. Betty je mladá, půvabná, spontánní, plná vášně a energie.

Právě ona objeví Zorgův rukopis románu, který napsal a je dílem natolik oslněna, že ho okamžitě přesvědčí, aby přestal ztrácet čas ve svém současném zaměstnání údržbáře plážových domků a začal rozvíjet svůj spisovatelský talent.

Zorg na to přistoupí a rozhodne se prosadit jako spisovatel. Začne s Betty putovat po různých místech a zaměstnáních a přitom píše. Přichází ale první komplikace. Bettyino impulzivní a divoké chování, které mu zpočátku tak imponovalo, se začíná čím dál víc vymykat kontrole. Zorg s úděsem zjišťuje, že žena, kterou tolik miluje, neumí své jednání korigovat a že pomalu přichází o rozum.

Záchvaty smíchu se v mžiku mění ve stejně intenzivní výbuchy vzteku, divokost v šílenství. Tříhodinová stopáž v režisérské verzi graduje do strhujícího a tragického finále vztahu, který nemohl skončit dobře. Toto vyústění má blízko k Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem.

Nezvladatelná Béatrice Dalle i Jean-Hugues Anglade se nahoty rozhodně nebojí, o čemž nás přesvědčí už úvodní scéna jejich náruživého milování, která působí velmi přirozeně a autenticky.

Jean-Jacques Beineix patří spolu s Lucem Bessonem (Podzemka, Magická hlubina, Leon) a Leosem Caraxem (Zlá krev, Milenci z Pont-Neuf, Holy Motors) k svaté trojici filmového hnutí, které na počátku osmdesátých let výrazně ovlivnilo tvář francouzské kinematografie. Označujeme ho jako cinéma du look nebo neobaroko.

Galští režiséři se inspirovali výrokem amerického nezávislého režiséra Sama Fullera, že “film připomíná bojiště, v němž se mísí láska, nenávist, akce, násilí a smrt. Jedním slovem emoce”. A začali originálně přetvářet žánrová schémata tak, že v jejich filmech docházelo k sebereflexivnímu mísení vysokého a nízkého umění. Romance se v jejich dílech potkávala s kriminálním dramatem, surrealismus s melancholií. V popředí stály postavy vyděděnců, sužované a spalované šílenou láskou (l'amour fou).

Takoví jsou i hrdinové filmu 37,2 po ránu, jenž je ale celosvětově znám spíš pod původním názvem Betty Blue. Jde o Beineixův třetí režijní počin, následující po ceněných snímcích Diva a Měsíc v kanálu. Režisér v něm podle literární předlohy Philippeho Djiana zpracoval velmi intimní příběh milostné posedlosti, který zabalil do poutavého vizuálního obalu, plného nádherných obrazů a citlivě tklivé i rozverné hudby Gabriela Yareda. Možná i díky tomu získal film v roce 1986 cenu na montrealském festivalu a byl nominován na Oscara pro nejlepší cizojazyčný film.

Pokračování 7 / 10

Pianistka
(r. Michael Haneke, Fr / Rak 2001)

V roce 1983 vychází román Pianistka spisovatelky, autorky divadelních her a držitelky Nobelovy ceny za literaturu (2004) Elfriede Jelinekové. O osmnáct let později se jeho filmového zpracování ujímá rakouský filmař Michael Haneke (Funny Games, Bílá stuha, Láska) a získává za něj Velkou cenu poroty na MFF v Cannes. A nejen to. Především díky Pianistce se definitivně zařazuje mezi přední, dnes bychom s odstupem mohli říct nejvýznamnější evropské tvůrce současnosti.

Hanekemu se scenáristicky podařilo kongeniálním způsobem převést předlohu, která nepředstavuje z hlediska její formy zrovna hladký a všeobecně přístupný čtenářský zážitek. Alespoň pokud vycházím z vlastní čtenářské zkušenosti.

K tomu se mu podařilo obsadit film trojicí skvělých herců, kteří tuto tíživou a temnou studii lidské abnormality, povyšují na opravdový herecký koncert. Psychologicky laděnému příběhu o sexuálních obsesích dominuje francouzská herečka Isabelle Huppert, která zde podává možná nejlepší výkon své už tak zářivé kariéry.

Na povrch odtažitá, uvnitř zvrhlá. Její pichlavé, studené oči a staropanenský upnutý výraz budí zdání chladné racionality bez náznaku citu. Za touto vnější maskou se ale skrývá chování, při kterém nemilosrdné trýznění žáků ve škole vystřídá úleva v potemnělém autokině, kde se vymočí vedle auta, v němž sledovala souložící páry.

Nezaostává za ní ale Benoît Magimel v roli jejího žáka a legenda francouzské kinematografie Annie Girardot v úloze její matky. Oba hlavní představitelé na festivalu v Cannes po právu získali ceny pro nejlepší herce.

V autobiograficky laděném příběhu se Elfriede Jelineková vyrovnávala jak se svou minulostí, tak i s rodinnými vazbami, které zapříčinily, že se po maturitě poprvé zhroutila. Psychické problémy se pak opakovaně vracely. Otec se duševně pomátl a když jí bylo 23 let, tak zemřel. Matka na ni kladla příliš velké nároky a chtěla z ní mít zázračné dítě. Proto usilovala, aby byla Elfriede už ve 13 letech přijata na konzervatoř ve Vídni ke studiu hry na varhany, klavír a příčnou flétnu.

Zlom ale nastal po maturitě, kdy se zapsala ke studiu dějin umění a divadelní vědy, které však musela roku 1967 kvůli psychickým problémům přerušit a strávit rok v rodinném domě v Hutteldorfu v naprosté izolaci. Jediný kontakt se světem pro ni představovala matka.

Něco z těchto událostí jejího života se promítlo i do románu, v němž se se závislostí na matce snaží popasovat. Hlavní hrdinkou románu i Hanekeho filmu je přibližně čtyřicetiletá profesorka klavíru na konzervatoři, Erika Kohutová (Isabelle Huppert). Její otec zemřel v psychiatrické léčebně, což přispělo k tomu, že Erika stále žije osaměle se svou autoritářskou matkou, na které je i přes jejich ambivalentní vztah závislá. Jejich vypjatý vztah je plný zraňujících hádek i vášnivého usmiřování a nejlépe ho odráží scéna, kdy její hysterická matka ve vzteku roztrhá Eričiny šaty za to, že se opozdila s příchodem domů.

Erika přes den vystupuje jako přísná a vážená profesorka klavíru na vídeňské konzervatoři, večer se však oddává svým perversním touhám a libůstkám. Mezi ty patří návštěvy pornokina, kde si mezi muži poctivě vystojí frontu na kabinku, sledování souložících párů v anonymitě autokina či řezání se žiletkou na genitáliích.

Do jejího voyeurismem, masochistickým sebezraňováním a dalšími patologickými choutkami poznamenaného života náhle vstoupí mladý student Walter Klemmer (Benoît Magimel). Suverénní frajírek, sportovec a navíc hudebně nadaný mladík, který se z počátku marně pokouší navázat s Erikou vztah.

Ačkoli se Erika brání citovému sblížení, které by narušilo její přísně řízený, ale chorobný svět, postupně k němu dochází. Po jejich prvním intimním kontaktu (na školních záchodech, kde Waltera ponižuje) se Klemmerovi v dopise vyznává ze své touhy být ponížena, zbita a znásilněna. Walter je zděšen, brání se a od Eriky se odvrací, neboť ji považuje ji za nemocnou, zvrácenou. Vztah mezi nimi vyvrcholí, když Eriku jedné noci u ní doma agresivně napadne, potupí ji a následně znásilní.

Praktikováním svých perverzních choutek si Erika vybíjí frustraci z neuskutečněné sólové dráhy pianistky a především si tím kompenzuje krajně dusivý vztah se svou panovačnou matkou, posedlou starostlivým pudem o její osobu, jež přechází v tyranskou despocii nad jejím soukromím.

Haneke ukazuje pozvolný rozklad osobnosti, tak jak jsme u něj zvyklí. Chirurgicky chladně, nekompromisně, ale přesně. A podobně pracuje i s erotickými scénami, zobrazujícími odvrácenou stranu vztahu, který nemůže být naplněn a proto se ke slovu dere jeho úchylná náhražka.

Pokračování 8 / 10

Chtíč
(r. Jean-Claude Brisseau, Fr 2002)

Sandrine (Sabrina Seyvecou) pracuje jako barmanka ve striptýzovém klubu. Když odmítne spolu se striptérkou Nathalie (Coralie Revel) poskytnout sexuální služby majitelově známému, ocitnou se obě mladé ženy bez práce. Protřelejší Nathalie vezme naivnější Sandrine k sobě na byt a zároveň i do učení.

Zasvěcuje ji do tajů autoerotiky, učí ji naslouchat řeči vlastního těla a užívat si slast z vlastních i vzájemných dotyků. Zároveň ale vytyčuje pravidlo nikdy se nezamilovat a nepropadnout lásce, které jim má pomoci na cestě k vyšší prestiži. Sandrine je žačkou velmi bystrou a velmi záhy obě své ženské zbraně uplatní při získání lukrativních míst v prestižní firmě. Jejich cíl je jediný, vystoupat rychle vzhůru na společenském žebříčku pařížské smetánky a mužskému světu ukázat, jak snadno se s ním dá manipulovat.

Další vývoj událostí jejich snahu ale značně zrelativizuje. Zatímco Sandrine si omotá kolem prstu postaršího ženatého šéfa Delacroixe (Roger Miremont), Nathalie se naivně zamiluje do syna ředitele firmy Christopheho (Fabrice Deville). Libertinského cynika, který má vlastní plán, jak získat moc. Díky němu se vklíní mezi obě přítelkyně, rozdělí je a zneužije je ve svých mocenských hrách. Se Sandrine se ožení, ale nikoliv z lásky, ale kvůli zištnosti. Sňatek vyvolá hněv ponížené a odvržené Nathalie, která se rozhodne pomstít.

Od francouzského režiséra Jeana-Claudea Brisseaua budete možná znát drama zničujícího milostného vztahu ženatého profesora filozofie (Bruno Cremer) a jeho sedmnáctiletého studentky (Vanessa Paradis) Sňatek bez domova (1989), které běželo i v našich televizích. Ve Chtíči přichází s mravoličným vyprávěním o dvou mocichtivých ženách, jež doplatily na své ambice.

Hrdinky si usmyslí, že skrze ovládání mužského chtíče snadněji dosáhnou svého cíle společenského vzestupu. Zezačátku se jim to daří, ale pak narazí v osobě Christophea na postavu mnohem rafinovanější a v mezilidských vztazích bezohlednější. Jeho vpravdě ďábelský plán se jim oběma stane osudným. Pak už jen obě hrají o to, kolik si zachovají vlastní sebeúcty.

Scenárista a režisér v jedné osobě se snaží svému autorskému projektu dodat zdání hlubokomyslné vznešenosti tématu, o němž pojednává. Dosahuje toho dvojím způsobem. Jednak za pomocí vnitřních promluv postav i jejich vnějškových teatrálních projevů a pak především díky použití klasicistních skladeb Vivaldiho a dalších skladatelů z jeho doby, které mají dodat vyprávění až meditativní charakter.

Kombinace mohutných tónů vážné hudby a perverzních sexuálních scén působí při inscenačním skloubení melodramaticky a zesiluje účinek vyprávění o lidech, kteří sebou navzájem manipulují. Autora zajímá mocenské pojetí sexuálních a přeneseně mezilidských vztahů, kdy se ženy domnívají, že skutečnou nezávislost na mužích získají tím, že si umí orgasmus přivodit samy. Milostný cit jim pak slouží jen jako zástěrka k ovládnutí okolí.

Respektovaný francouzský filmový časopis Cahires du Cinéma označil film za nejlepší titul roku 2002 a jeho režisér za něj na festivalu v Cannes získal ocenění nejlepší francouzský filmař roku 2003. Jeho kvalita přesto zůstává dost sporná.

Pokračování 9 / 10

29 palem
(r. Bruno Dumont, Fr / Něm/ USA 2003)

Francouzský režisér Bruno Dumont má na svém kontě sedm filmů, díky nimž si získal pověst originálního, ale kontroverzního tvůrce. V roce 1997 debutoval sociálním dramatem o životě v severní Francii Život Ježíše (1997), za nějž získal množství ocenění. Následné Lidství (1999) o inspektorovi, který vyšetřuje brutální vraždu a znásilnění jedenáctileté dívky, si odneslo Velkou cenu z festivalu V Cannes.

Jeho třetí režijní počin 29 palem je z hlediska divácké percepce kus opravdu obtížně stravitelný. Je to dané už jeho formou, pro kterou se ve filmové řeči používá termín vyprázdněná narace. Právě pro ni a také pro časté sexuální scény byl také film zavrhován. Přitom právě jejich vzájemné spojení vytváří symbiózu, která příběh dovede až do jeho krvavého vyústění.

Dumont s explicitními erotickými scénami zachází ale odtažitě, tak aby nedráždily divákovo libido a nesloužily mu k jeho ukojení. Ústřední dvojici vnímá jako estetizované objekty, zapuštěné v okolní krajině. Tou se stává bájná jihokalifornská poušť Joshua Tree, kam v rudém terénním Hummeru míří z Los Angeles ústřední dvojice. Ubytuje se v motelu městečka 29 palem a vyráží do okolí.

O její minulosti ani o účelu jejich cesty nevíme nic. Nedozvíme se moc ani o nich samých, což je režisérův záměr, abychom neměli šanci se s postavami ztotožnit. Tak snad jen to, že David (David Wissak) je zřejmě americký fotograf z L.A. a Katia (Jekatěrina Golubeva) je francouzsky mluvící Ruska. On je egoistický macho sameček, ona emočně labilní hysterka.

Národnostně, kulturně i jazykově nesourodá milenecká dvojice se vydává do pouštní oázy prožít společný pobyt. Sex je vlastně tím jediným, co je spojuje. Jejich odcizenost, zasazená do pouštního prostředí, odkazuje na americký film Michelangela Antonioniho Zabriskie point.

Ambientníplynutí času v tomto prostředí a totálně rozvolněná narace v nás vytváří pocit, že stát se může víceméně cokoliv. Očekávání katastrofy narůstá a šokující rozuzlení opravdu přijde. Dvojici v poušti napadne trojice divných mladíků, kteří Katiu svléknou a donutí ji sledovat, jak je David znásilňovaný. Jejich reakce na tento akt agrese a ponížení nám pak zpětně umožňuje pochopit, s kým jsme vlastně měli v případě ústřední dvojice tu čest.

V závěru je hra s diváckými očekáváními a atmosférou strachu, která se nad postavami vznáší, mistrně vygradovaná a vy celý ten zcizující charakter vyprávění lépe zpětně doceníte.

Pokračování 10 / 10

Anatomie pekla
(r. Catherine Breillat, Fr 2004)

Francouzskou herečku (Poslední tango v Paříži), scenáristku, spisovatelku a režisérku Catherine Breillat si pamatuji z Letní filmové školy v Uherském Hradišti v roce 2001, kam přijela jako host k jednomu z hlavních témat této přehlídky Film a erotika. Působila jako velmi milá a příjemná dáma, která kousek od nás v trávě před kinem Mír dávala rozhovor do médií.

V té době už měla za sebou spolupráci s italským pornohercem Rocco Siffredim na jejím artistním feministickém manifestu Romance X (1999), na kterou o pět let později navázala jejich dalším společným snímkem.

Ten vychází z její vlastní literární předlohy, nazvané Pornokracie, což v řečtině znamená vládu žen. Catherine Breillat v něm pokračuje v provokativním diskurzu, nastoleném její předchozí tvorbou a i nadále vztah muže a ženy vnímá především jako souboj pohlaví. Tak trochu v marxistickém pojetí, kde šlo ale o boj třídní.

Při vyobrazení tohoto vzájemného pnutí se uchyluje k odvážným, až pornografickým obrazům, které prokládá filozofickými meditacemi na téma nerovnoprávného a tedy podřízeného postavení ženy. V Anatomii pekla se zaměřuje na ženskou sexualitu a tělesnost a mužský strach z ní.

Proto si hlavní hrdinka (Amira Casar) za peníze najímá na čtyři dny a noci muže (Rocco Siffredi), který ji v podivném opuštěném domě bude muset pozorovat při těch nejintimnějších úkonech. Bez nutkání touhy ji bude naslouchat a pak jí sdělí svůj názor na ni.

S hrdinkou se seznamuje v momentě, kdy si na záchodcích gay clubu demonstrativně podřeže zápěstí, aby na sebe připoutala pozornost muže, kterého ženy evidentně sexuálně nezajímají. Mají pak čtyři dny na to, aby se vzájemně poznali z úhlu, o kterém ona říká, že by ji z něho nikdo nikdy neměl vidět. Gay, ironicky obsazený právě Roccem, dochází do vily na břehu moře a nechává se vtahovat do ženiny nebezpečné psychologické hry.

Tato hra získává co do explicitního vyjádření tělesnosti a sexuality pro mainstreamového diváka až nepříjemnou podobu. Dochází zde totiž k penetraci násadou od kopáče, požívání menstruační krve nebo pohlavnímu styku při menstruaci.

Tedy k praktikám, které se v artových filmech, byť se sexuálním podtextem, většinou neobjevují. Breillatová s nimi ale nepracuje pornograficky, tedy tak, aby vyvolaly v mužském divákovi vzrušení. Právě naopak, spojení krve a sexuality při přiblížení symboliky plodnosti a menstruace, většinu diváků asi odradí a budou takové záběry považovat za samoúčelné, pro někoho až nechutné.

Breillatové film, v němž jsou záběry inscenované spíše jako malířské obrazy, na nichž se vyjímá bělostné tělo s černými vlasy hlavní představitelky, má šanci zaujmout především ty, kteří se orientují ve feministické filmové teorii. Ženské tělo zde totiž není předmětem estetické nebo voyeuristické divácké slasti, ale je definováno svými přirozenými tělesnými funkcemi. Pokud budete na snímek takto nahlížet, možná se dočká ve vašich očích vstřícnějšího přijetí než při pohledu výrazně tradičnějším.