Fotogalerie

U Zlaté rukavice: příběh sériového vraha, plný odpudivého násilí a sexuální zvrácenosti [recenze filmu]

Marek Čech

19. října 2019

Naturalistické vyprávění, plné smradu, špíny a nevábné tělesnosti, za pomocí něhož režisér Fatih Akin testuje, co divák vydrží.

Plusy

Film obsahuje množství obrazů násilí a sexuální perverze, na něž byste nejradši zapomněli, ale ono to nejde. Jestli to bylo režisérovým záměrem, tak se mu to povedlo.

Minusy

Režisér nepřikrášlenou realitu až příliš nadsazuje a vyžívá se v její obludné zvrácenosti. Což nepůsobí vzhledem k osobám obětí zrovna pietně.

6 /10

V polovině sedmdesátých let Německem otřásl mimořádně odpudivý případ sériového vraha Fritze Honky, který v Hamburku, kde žil, zavraždil minimálně čtyři místní prostitutky. Fritz Honka byl za své činy odsouzen k patnácti letům odnětí svobody, jež strávil v psychiatrické léčebně.

Festivalové vavříny

Jeho život, poznamenaný fyzickým znetvořením a silnou závislostí na alkoholu, se před třemi roky rozhodl prozkoumat německý spisovatel Heinz Strunk v knize U Zlaté rukavice. Ta dostala jméno podle hamburského lokálu nevalné pověsti, kam pravidelně docházel. Fritz v jeho blízkosti bydlel a odsud si odváděl i své oběti.

Filmové adaptace této knihy se chopil šestačtyřicetiletý německý režisér tureckého původu Fatih Akin, který ve své tvorbě úspěšně spojuje artové ambice se schopností oslovit mainstreamového diváka. Vedle odlehčených komediálních témat se dlouhodobě věnuje problému dvojí identity a z ní plynoucí sociální tenze.

Jeho filmy si odnesly hned několik cen z prestižních filmových festivalů. Proti zdi (2004) Zlatého medvěda z Berlinale a ocenění za nejlepší film roku na Evropských filmových cenách. Na druhé straně (2007) tamtéž cenu za nejlepší scénář. Snímek Soul Kitchen (2009) pak dostal Stříbrného lva na festivalu v Benátkách.

Za jeho předposlední film Odnikud si Diane Kruger z Cannes odvezla cenu pro nejlepší herečku a oceněn byl i při předávání Zlatých glóbů, kde byl vyhlášen nejlepším zahraničním filmem. Na festivalu Berlinale byl letos v lednu uveden v hlavní soutěži i jeho nejnovější titul, který se tu setkal s velmi kontroverzním přijetím.

Naturalistické scény násilí

Fatih Akin se totiž jako režisér a scenárista filmu chopil portrétu sériového vraha Fritze Honky způsobem, který velkou část diváků a kritiků doslova znechutil. Za sebe mohu dodat, že je chápu. Jde totiž o natolik brutální a nechutnou podívanou, která ve vás bude rezonovat ještě několik dní, možná týdnů a to způsobem, který vám nebude zrovna příjemný. Marně si vzpomínám, kde se mi toto u filmu naposledy stalo, možná u Saló aneb 120 dnů Sodomy před dlouhými lety.

10 nejskandálnějších erotických filmů

Režisér k subžánru filmů o sériových nebo masových vrazích přistupuje úplně jinak, než jsme většinou u tvůrců zvyklí. Nepojímá Honkův příběh jako procedurální thriller nebo psychologický portrét vraha, ale jako realistické, nebo spíš naturalistické vyprávění, plné smradu, špíny a nevábné tělesnosti, za pomocí něhož testuje, co divák vydrží.

U hororových nebo jinak krvavých podívaných cítíme, jak je násilí, včetně toho sadistického, stylizováno, estetizováno nebo černohumorně posouváno, tady působí fyzicky velmi nepříjemně. Režisér sice ve scénách, kdy dochází k rozřezávání těl, odvrací pohled kamery, ale zvuk zrezlé pilky a záběry z perspektivy hlavní postavy dodávají těmto scénám dostatečnou míru naturalistické výmluvnosti.

Deformovaná lidská zrůda

Naopak hlavní postava, pětatřicátník až čtyřicátník Fritz Honka (Jonas Dassler), stylizován, na rozdíl od jeho delirického patologického běsnění, je. Vidíme přihrblého muže s křivými zuby, silnými dioptriemi a umaštěnými vlasy, který v důsledku dřívější nehody šilhá a má zdeformovaný nos.

To se ale z filmu nedozvíme, Fatih Akin se totiž jakékoliv psychologizaci postavy a jejího jednání brání. Honkův představitel, třiadvacetiletý a v reálu pohledný německý herec Jonas Dassler, v duchu režijního záměru buduje tuto postavu zvnějšku. Přičemž to, jak vypadá, přispívá k tomu, jak sama sebe vnímá.

30 filmů, které musíte vidět, dokud jste ještě na světě. Víme, kde si je můžete pustit online

Fritz chodí mezi štamgasty do celodenně otevřeného pajzlu U Zlaté rukavice a je si vědom toho, že ho druzí, zejména ženy, vnímají jako zrůdu. Alkohol mu pomáhá na tuto skutečnost zapomenout, ale současně pohání jeho chtíč.

K jeho ukojení si vybírá ženy starší, zanedbané prostitutky a alkoholičky, které s ním sdílí osud vyděděnců společnosti, scházejících se v onom lokále. Tyto ženy často nemají domov, nikdo je nehledá a proto ve Fritzovi a v jeho smrdutém podkrovním příbytku hledají alespoň nějaký pocit zázemí.

Návod k pochopení vrahovy osobnosti chybí

To je příklad postarší Gerdy (Margarethe Tiesel), která mu řekne, že má třicetiletou dceru, řeznici, již už dlouho neviděla. Fritz, který je díky těžkému alkoholismu ve vztahu k ženám impotentní, se upne k představě, že právě její dcera by mu mohla poskytovat to, co se mu u její matky vlastně hnusí, ale přesto se toho domáhá způsobem, který přispívá k nechutnosti celého snímku.

Způsob vyobrazení sexuality ve filmu koresponduje s jeho celkovým laděním a vychází z Fritzovy bázně vůči ženám kvůli jeho vzhledu. Je známo, že skutečný Fritz si vybíral bezzubé prostitutky nižšího vzrůstu (sám měřil jenom 168 cm) kvůli obavám ze zranění během orálního sexu, který preferoval.

Parazit: infiltrace do světa bohatých ve vítězném filmu z festivalu v Cannes [recenze filmu]

Režisér nám ale žádný návod k pochopení jeho osobnosti nedává. Neříká nám, zda jeho zabijácký pud vycházel z jeho sexuální i osobní frustrace, i když se toto čtení jeho jednání ve filmu nabízí, nebo zda to byl právě alkohol, v důsledku něhož nad sebou ztrácel kontrolu a dopouštěl se vraždění. Rozhřešení v tomto ohledu dal pak soud s ním, když posuzoval jednotlivé vraždy a jeho příčetnost v době jejich spáchání.

Panoptikum ztracených existencí

V příběhu, rámovaném léty 1970 až 1975, kdy jeho první vražda z roku 1970 tvoří prolog k hlavnímu vyprávění z půli sedmdesátých let, kdy došlo k těm zbývajícím, vidíme i Fritzovu snahu o nápravu, kdy se pokouší abstinovat. Bere práci hlídače v kancelářském komplexu, jež vlastní služební zbraň. Náklonnost k jeho kolegyni v práci, uklízečce Helze (Katja Studt), která se v ní s manželem oddává pití, ho ale při odmítnutí z její strany vrátí zpět mezi štamgasty U Zlaté konvice.

Prostředí tohoto zaplivaného pajzlu s věčně zataženými závěsy, protože jak říká hospodský „Lidi nechlastají, když venku svítí slunce“, je panoptikum samo o sobě. A jeho obyvateli jsou ztracené existence městské části St. Pauli, v jejíž blízkosti sám režisér vyrůstal.

Krvavá nevěsta: hra na schovávanou o svatební noci, jakou byste nechtěli zažít [recenze filmu]

Nejde jen o otylé, bezzubé a stárnoucí prostitutky, ale o všechny ty, kteří se cítí jako outsideři společnosti a rychle rostoucí německé ekonomiky sedmdesátých let. Pomoc jim přitom nabízejí členové Armády spásy, kteří vstupují do tohoto doupěte s vůní rozlitého šnapsu.

Přes plátno přeneseně cítíme odér, který se z této putyky line, ale který zdaleka není tak hrozný, jako ten z Fritzova bytu. Každou návštěvu, která k němu zavítá, včetně jeho bratra, ten puch hned praští přes nos. Fritz se vymlouvá, že jde o výpary z kuchyně restaurace jeho řeckých sousedů v přízemí, ale ve skutečnosti jde o zápach z tlejících těl, jež v bytě za stěnou schovává.

Estetika ošklivosti

Ten smrad se snaží přerazit umístěním vonných stromečků Wunderbaum po bytě, což má působit zábavně. Stejně jako macho hlášky, pronášené Fritzem, jeho bratrem na návštěvě nebo štamgasty v hospodě. Režisér měl zřejmě záměr film stylizovat do groteskna nebo černé komedie, ale osobně tuto stylizaci nepřijímám, protože obrazy surovosti nebo vychýlené sexuality působí až příliš reálně.

V kinech opravdu dlouho nebyl film, který by díky těmto násilným a zvráceným obrazům působil tak odpudivě. Estetika ošklivosti je tu vyhnaná na maximum, se vší špínou, smradem a mazlavou hnilobou, kterou si dovedete představit. Podobně režisér zachází i s lidskými těly, které ukazuje se vší jejich nedokonalostí.

Noční můry z temnot: děsivá kniha, čtoucí ve vašem podvědomí [recenze filmu]

Jako kontrast k této estetice hnusu pak slouží rozverné či sladkobolné dobové šlágry v němčině, které se zvrácenou ironií podkreslují šokující dění na plátně. A to nejen v případě sexuálního ponižování nebo vražd, ale i při běžném tlachání v pajzlu U Zlaté konvice. Patří mezi ně i píseň Einmal Um Die Ganze Welt od Karla Gotta.

Film, na nějž si budete přát zapomenout

Režisér chce prostřednictvím nich nabídnout jistý odstup od dění na plátně, ale to se mu moc nedaří kvůli zvolené optice vyprávění. Ta je natolik vychýlená, že úleva prostě nepřichází. Ale i to byl záměr. Vypovědět o věcech brutálních adekvátním způsobem.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že režisér onu nepřikrášlenou realitu až příliš nadsazuje a vyžívá se v její obludné zvrácenosti. Což nepůsobí vzhledem k osobám obětí zrovna pietně. Tím, že se vzdává psychologizace postav a hledání či rozkrytí příčin vrahova chování, i když jeho motivace nebo pohnutky se nabízí, jeho příběh naopak až příliš vydává všanc jeho exploatačnímu chápání. Tedy jako brutálního ataku na naše smysly, který nás má vytrhnout z naší divácké konformity. A to se mu daří.

S tímto ohledem budu přistupovat i k závěrečnému hodnocení. Bezprostředně po zhlédnutí pro mě pocitově byl, a dodávám, že stále je, tento film natolik nepříjemný, až odpuzující, že mám chuť ho totálně zatratit jako záležitost, jíž chybí cit pro důstojnost člověka, v tomto případě vrahových obětí.

Mrtví neumírají: hvězdná herecká sestava v zombie komedii Jima Jarmusche [recenze filmu]

Na druhé straně jsem schopen uznat formálně precizní provedení snímku, od kamery, přes dekorace, hudbu až po vtahující tempo vyprávění, které nás v tom hnusu nechá vymáchat způsobem, na nějž dlouho nezapomenete.

Ten puch z tlejících mrtvol ve Fritzově bytu se vám dostane pod kůži, stejně jako způsob, jakým sprovodil ze světa své oběti. Film U Zlaté rukavice obsahuje množství obrazů násilí a sexuální perverze, na něž byste nejradši zapomněli, ale ono to nejde. Jestli to bylo režisérovým záměrem, tak se mu to povedlo. Ta cesta, na niž zve diváka při vyobrazení vrahovy vyšinutosti, ale není pro každého. A nejsem si jistý, zda vám ji vůbec doporučit.