Přiblížení vztahu dvou slavných umělců, v němž muž ke své milence přistupuje jako k objektu na fotografii.
Erotických scén je poměrně hodně a jsou otevřené z hlediska vyobrazení nahoty, ale necítíme z nich spalující vášeň mezi oběma milenci.
6 /10
Francouzská scenáristka a režisérka Lou Jeunet vystudovala režii a střih na IDHECu. U Romana Polanského poté absolvovala scenáristkou stáž na filmu 48 hodin v Paříži, která ji inspirovala k vlastnímu psaní. Po letech, jež věnovala psaní scénářů pro televizní projekty, z nichž dva i režírovala, ji její vášeň pro fotografování dovedla k vytvoření scénáře pro její první celovečerní film Curiosa.
Vášeň, spojená s touhou ovládat
V něm nás zavádí do světa dekadentních umělců přelomu devatenáctého a dvacátého století. Inspirací pro jeho vznik se jí staly dopisy, které si mezi sebou vyměňovali spisovatelé Pierre Louÿs (1870-1925) a Marie de Régnier (1875-1963), která je v literárním světě známější pod svým mužským pseudonymem Gérard d’Houville. Ten si zvolila, aby její vlastní tvorba nebyla tak spojována s jejím otcem, jímž byl jeden ze zakladatelů směru, zvaného parnasismus, José-Maride Heredia, ani s jejím manželem, jimž byl symbolistní básník Henri de Régnier.
Nebyly to ale jen milostné dopisy, jež režisérku inspirovaly pro vznik tohoto filmu. Stejně tak se jimi staly objevené erotické fotografie, pocházející z doby mileneckého vztahu a tvůrčího partnerství Pierra a Marie. Pierre Louÿs jako básník, spisovatel, cestovatel a proslulý dandy a erotoman se věnoval také fotografování.
Byl to on, kdo si jako první člověk v Paříži koupil fotoaparát od Kodaku, umožňující mu vyvolávat si vlastní fotografie. Vzhledem k delikátnosti fotografií, které pořizoval a jež bychom mohli označit za erotické nebo až pornografické, to byla v jeho případě i nutnost.
Pierre Louÿs je i autorem románu Žena a loutka (1898), který posloužil jako předloha pro hned několik filmových adaptací této knihy. Ty první dvě pochází z let 1920 a 1929, ale známější jsou spíš jejich následovníci. Žena a tatrman (1935) režiséra Josefa von Sternberga s Marlene Dietrich v hlavní roli, Le femme et la pantin (1959) s Brigitte Bardot a asi nejslavnější Buñuelova verze z roku 1977 pod názvem Ten tajemný předmět touhy s Carole Bouquet a Fernandem Reyem v hlavních rolích.
Zničující vášeň a posedlost, spojená s touhou ovládat, je tématem nejen Buñuelova filmu, ale i Curiosy, dlužno však dodat, že španělský klasik ji uměl dát divákovi mnohem víc pocítit. Režisérka s reálnými postavami rozehrává příběh, v němž se rovina milostná prolíná s tou emancipační. Marie vztahem s Pierrem objevuje svou sexualitu, ale i vlastní tvůrčí imaginaci, která potom ústí do její literární tvorby.
Milenecký vztah
Začátek vyprávění nás zavádí do Paříže roku 1895. V domě Mariina otce, francouzsko-kubánského básníka Josého-Marii de Herediy (Scali Delpeyrat) panuje čilý umělecký a společenský ruch. Dochází do něj i Pierre Louÿs (Niels Schneider) a Henri de Régnier (Benjamin Lavernhe), kteří jsou oba zamilovaní do prostřední ze tří dcer svého uměleckého mentora.
Ačkoliv Marie miluje Pierra a panuje mezi nimi vzájemná přitažlivost, provdá se za Henriho, který je lépe zabezpečený a pomůže tak rodině Marie vyřešit její tíživou finanční situaci. Pierra to velmi raní a z nešťastné lásky odjíždí do Alžírska, kde potkává uhrančivou Zohru Ben Brahim (Camélia Jordana). Místní dívku a zřejmě prostitutku, s níž má bouřlivý erotický vztah, který se přenáší i do fotografií, v nichž mu stojí modelem.
Po čase se Pierre vrací do Paříže a bere s sebou Zohru. Představí ji bohémské společnosti okolo něj, do níž svým nevázaným sexuálním chováním hladce zapadne. Jakmile se to Marie dozví, spěchá za ním a svěřuje se mu, že jej stále miluje a že ke svému manželovi nechová žádné city. Okamžitě se mezi nimi rozvine milostná aféra, která je plná touhy, žárlivosti a hry na dominanci a podřízenost v ní.
Převzetí iniciativy
Milostné spojení je doprovázené tím uměleckým v podobě vzniku erotických fotografií. Marie, na rozdíl od dobových fotografií prostitutek, na fotkách neschovává svoji tvář. Vymýšlí si různé pózy a dívá se přímo do hledáčku fotoaparátu. Postupně tak přebírá iniciativu nejen v inscenaci těchto snímků, ale i v jejich sexuálním životě.
Marie si je vědoma, že jí Pierre nikdy nebude věrný, že bude mít kolem sebe neustále několik „objektů“, které bude nejen fotografovat. A tak se začne chovat jako on, aby mu dala pocítit absenci lásky a oddanosti. Zaplétá se s jeho milenkou Zohrou, s jeho přítelem, postupně do této hry na vztahového více úhelníky zapojuje i svou mladší sestru Louise (Mathilde Warnier), která se později stává Pierrovou ženou.
Vztahem k trojici sester z rodiny de Herediových, včetně jejich matky (Amira Casar), byl inspirován i Pierrův pozdější skandální román Tři dcery a matka z roku 1926, který ale není předmětem tohoto vyprávění. Pochopíme z něj ale, jaká svobodomyslnost v této rodině panovala. Její obětí se do jisté míry stává Mariin manžel Henri, který trpně snáší její mimomanželský vztah, včetně toho, že jeho plodem je dítě, jehož není biologickým otcem.
Žena jako objekt na fotografii
Důvod nemožnosti naplnění vztahu mezi Pierrem a Marií tkví v jeho způsobu myšlení a přístupu k ženám. Pierre se odmítá vázat a k ženám přistupuje jako k trofejím nebo objektům z jeho fotografií. Rád je aranžuje a milostná předehra nebo sexuální akt u něj přitom přechází přirozeně do toho uměleckého.
Marie se pro něj stává tím „tajemným předmětem touhy“, ale přistupuje k ní právě víc jako k předmětu ukojení své touhy než jako k člověku, kterému by měl naslouchat a jehož lásku by se měl naučit přijímat. Na to je ale příliš egocentrický a posedlý svou projekcí ženy jako objektu. Marie pak skrze vztah s ním objevuje svou sexualitu, co v ní pro sebe vnímá jako potěšující a uspokojující.
Film tak působí jako oslava přirozenosti sexuálního pudu, proti němuž tu stojí instituce manželství s Mariiným nedobrovolně uzavřeným sňatkem. Dávání průchodu své sexualitě s mnoha mimomanželskými poměry Marie vnímá i jako vzpouru proti společenským konvencím, do nichž byla sešněrována.
Z Marie se tváří v tvář svůdníkovi stává volnomyšlenkářka, která se vzpírá konvencím jak společenským, tak těm v rámci milostného vztahu. Nad Pierrem postupně získává převahu a stává se v jejich vztahu i umělecké práci tím dominantním činitelem.
Otevřené zobrazení nahoty
Toto boření konvencí v propojené oblasti osobní a umělecké vyžadovalo od herců otevřenost, včetně té sexuální. Mariiny akty ve své době zůstaly veřejnosti skryty, ve filmu ale režisérka ukazuje jejich vznik. Představitelé Marie, Pierra i Zohry jí v tom jdou naproti a nebojí se nahoty, která nic neskrývá.
Noémie Merlant v úloze Marie hraje hodně tělem a ukazuje proměnu z nevinné, naivní dívky v „paní Bovaryovou“, která si neodříká žádné tělesné radosti. Sexuální emancipace u ní pak v závěrečné třetině vyprávění přechází v tu uměleckou, kdy je nám ukázána nikoliv jako nekonvenční mladá žena z konce devatenáctého století, ale jako ryze současná postava, jejíž milostné zkušenosti silně rezonují s pochybami o lásce, s nimiž se potýká každý z nás.
Proces sexuálního poznávání svého těla je spojený s erotickými scénami, které ale nepůsobí příliš vzrušivě. Je jich poměrně hodně a jsou otevřené z hlediska vyobrazení nahoty, ale necítíme z nich spalující vášeň mezi oběma milenci. Spíš se zdá, že jejich účelem bylo ukázat, jak vznikaly dobové erotické fotografie, na nichž se Marie objevila.
Režisérka vycházela z těch dochovaných a ve filmu je nově aranžuje. Dráždivě přitom víc působí ono svlékání a oblékání spodniček či korzetů pro vznik fotografií než samotné sexuální akty mezi milenci. Zřejmě to byl ale záměr režisérky, neučinit z Marie fetišistický objekt diváckého uspokojení, tedy nahlížet na ni podobně jako Pierre, ale zvýraznit erotickými scénami spíš její proces emancipace vnitřní.
Moderní elektronický soundtrack
Fotografie, použité ve filmu, nebo ty nově aranžované, evokují éru Belle Epoque. Kameraman Simon Roca se při jejich znovuoživení inspiroval ale i francouzským kultem japonismu a francouzskou uměleckou skupinou Nabis. Scéna, kdy Henri poslouchá Pierra a Marii při souloži, je natočena v japonském stylu s detailními záběry jejich chodidel a Mariiných rukou.
Hudba je také inspirovaná dobovou hudbou, ale je přitom moderní. Arnaud Rebotini, držitel Césara za nejlepší hudbu k filmu 120 BPM a velký obdivovatel Debussyho, nejlepšího přítele Louÿse, vytvořil hravý a veselý elektro soundtrack, který odráží mládí herců a pocity postav, jež ztvárňují. Moderní elektronický soundtrack vyjadřuje uvolněného ducha tehdejší pařížské bohémy a k dobové látce, podobně jako v případě rozverné Marie Antoinetty od Sofie Coppoly dobře padne.
Režisérce se ale přes všechnu tuto snahu příběh z konce 19. století aktualizovat, nepodařilo vdechnout mu to, o čem pojednává, tedy vášeň. Najdeme v něm milostný vztah dvou slavných umělců, evokaci počátků amatérské erotické fotografie v Paříži i výpověď o emancipaci sexuální, s níž jde ruku v ruce i ta tvůrčí, ale celé to působí až příliš apartně. Jako lehce pikantní pohled na něco, co mohlo působit mnohem smyslněji.
Curiosa
- Žánr: životopisné erotické drama
- Původní název: Curiosa
- Francie, 2019
- Scénář: Lou Jeunet, Raphaëlle Desplechin
- Režie: Lou Jeunet
- Hrají: Noémie Merlant, Niels Schneider, Benjamin Lavernhe, Camélia Jordana, Amira Casar, Alexia Giordano, Mathilde Warnier, Mélodie Richard
- Distribuce: Pilot Film
- Distribuční premiéra v ČR: 12. 12. 2019